Vztah k současnosti – aktualizace
Všichni známe ona dvě rčení, ze kterých se neustálým opakováním stala klišé: „Historie, učitelka života“ a „Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat“. Obě úsloví se vyjadřují k důležitosti historie pro přítomnost a obě implikují, že její hodnota vyplývá z nahromaděné zkušenosti, kterou historie je, či by jí měla být. V pozadí těchto výroků je představa o historii jako exemplu, souhrnu mravních naučení, příběhů s jasným etickým podtextem. Tyto příběhy pak na základě analogie můžeme využít jako vodítko pro řešení aktuálních problémů vyrůstajících z naší současnosti.
V každém případě vychází toto vnímání historie z nespojitého pojetí času, ve kterém je jasně oddělena minulost, současnost i budoucnost. V takovém pojetí je minulost vždy uzavřenou, jasně definovanou skutečností, která je ostře oddělena od naší současnosti. Minulost je v tomto pojetí prázdnou plochou, do níž si promítáme aktuální etické normy s cílem potvrdit si je. O minulosti v takovémto pojetí vlastně nemůžeme mluvit, je to jen jinak představená současnost. Oproti zmíněnému pojetí „oddělenosti“ zastáváme stanovisko, podle něhož jsou minulost a současnost navzájem silně provázané. V hodnotových normách jsou ukryty nejen sdílené historické zkušenosti různých kolektivů (např. profesní skupiny, národa, etnického či náboženského společenství), ale i naše ryze současné a osobní zkušenosti. Minulost je tak stále přítomna v současnosti a současnost se promítá do minulosti.
Otázka aktualizace historických událostí je složitější než prosté připomínání minulého. Souvisí nejen s pojetím současnosti a minulosti a jejich vzájemným vztahem, ale také s vědomou reflexí toho, kdo minulost připomíná a z jaké pozice tak činí.
Učitelé se často obávají aktualizovat minulost právě s ohledem na to, aby nebyli nařčeni z politické manipulace. Především v českém prostředí přežívají vzpomínky na těsné sepětí školního dějepisu a hegemonních ideologií, posluhování dějepisu aktuální politické potřebě. Takové obavy jsou pochopitelné a částečně i oprávněné. Účelové aktualizování historických událostí můžeme pozorovat na všech stranách politického spektra. Od společenského kontextu se ovšem nelze odstřihnout. Při formulování didaktických principů, a třeba i při aktualizaci, nikdy nemůžeme odhlédnout od konkrétních společenských poměrů a souvislostí. Jinak bude dnes aktualizovat druhou světovou válku český a německý učitel, jinak učitel ukrajinský. Ve všech případech bude hrát důležitou roli politický kontext, ať už v politice vnitřní, nebo vnější. Těmto kontextům není třeba se vyhýbat (ostatně to ani není možné), ale vždy je třeba je reflektovat, to znamená zmínit je jako faktory, jež aktualizaci ovlivňují.
Distanc od aktualizace je do určité míry i produktem nedůvěry historické obce jako celku vůči aktualizaci ve školním dějepisu. Obavy z „prézentismu“, tedy z povrchního a neodborného propojování minulosti a přítomnosti, byly často motivovány strachem z chyby. Tedy z toho, aby případná nedostatečná odbornost (vnímaná ovšem především úzce jako znalost faktografie) nevedla k dezinterpretaci nebo nadinterpretaci. Jedná se ovšem o liché obavy. „Chybu“ v tomto konceptu nemůžeme udělat, protože nám nejde o mechanickou reprodukci naučených kauzálních řetězců tradičních historiografií (nezastavení Hitlera na Rýnu vedlo k Mnichovu a ten zase k válce), ale pouze o naznačování souvislostí.
Soudobá teorie historiografie vždy zdůrazňuje klíčovou roli pozice hodnotitelského subjektu, přičemž míra subjektivity nemusí záviset na erudici a odbornosti (i odborník může mít předsudky, které se do jeho aktualizací promítají). Reflexe, popis vlastní pozice (a to nijak složitý, spíše než sofistikovaně precizovaný by měl být asociativní, „přemýšlení nahlas“) může aktualizaci projasnit nejen publiku (žákům), ale i jejímu „konstruktérovi“ (učiteli nebo žákovi).
Aktualizace historické látky je dle našeho soudu naprostou nezbytností. Většina didaktických příruček uvádí mezi nejdůležitějšími úkoly dějepisu porozumění současnosti v kontextu minulosti. Nejedná se přitom pouze o často zmiňovaný kulturní kánon, který má identitotvorný rozměr a posiluje společenství (ať už v rámci obce nebo národa), ale především o sebezáchovnou praxi legitimizující dějepis jako vzdělávací oblast. Chceme-li vyvázat výuku ze sociální pasti jednání vynucovaného autoritami, musíme se snažit vysvětlit, proč by se žáci dějepis měli učit.
Každodenní události můžeme provázat s jejich širším kontextem aktuálním (společenským, politickým) i historickým (historickými souvislostmi dané události). Hledání kontextů přitom může být otevřené nápadům žáků, třeba i za pomoci této tabulky:
|
Novinky |
Kontext (širší problematika novinek) |
Historické vazby |
Do redakce francouzského týdeníku vpadli útočníci, zabili 12 lidí (titulek v novinách) |
svoboda slova a kontrola občanů, odpovědnost médií, náboženský fundamentalismus a terorismus |
Boje za svobodu tisku (historické podoby cenzury), vznik moderního salafismu a politického islamismu, terorismus v 19. a 20. století |
„Novinky“ přicházejí z médií (tisk, internet) a denně představují pro dějepisné vyučování nemalou výzvu. Jedna z funkcí dějepisu v nové době informačních technologií spočívá dle našeho názoru ve vybavení žáků schopnostmi tyto novinky zařadit do historického i tematického kontextu. Samozřejmě to neznamená proměnit dějepis v nesoustavnou skrumáž navzájem izolovaných aktualizací, ale spíše výzvu k promýšlení vztahu mezi aktuálním děním a tematickým plánem.
