Doporučená literatura
Didaktické texty
STRADLING, Robert: Multiperspektivita ve vyučování dějepisu: příručka pro učitele, MŠMT, Praha 2004
Příručka pro učitele vysvětluje, co si pod pojmem multiperspektivita můžeme konkrétně představit. Navrhuje způsoby, jak vykládat dějiny z různých úhlů pohledu a využívat přitom práci s prameny. Konkrétně popisuje metody této práci a uvádí příklady, které je ilustrují.
STRADLING, Robert: Jak učit evropské dějiny 20. století, MŠMT, Praha 2003
Kniha je rozdělena na tři hlavní části. První část se zaměřuje na chronologická témata a tematické okruhy, které se vztahují k období 20. století a které jsou obecně vyučovány v celé Evropě. Obsahuje některé ilustrační materiály a nápady pro inovační přístupy s využitím masmédií, metody orální historie, simulací a možností mimoškolního vzdělávání. Druhá část se zaměřuje na aspekty didaktiky v rámci výuky dějepisu (např. přístup ke kontroverzním a citlivým otázkám či jak naučit žáky efektivně využívat archivní materiály z období 20. století). Třetí část je zaměřena na to, jak mohou být ve výuce používány různé historické prameny a materiály. Zahrnuje orální historii, primární písemné prameny a audiovizuální materiály.
http://www.msmt.cz/file/36206_1_1/
Monografie
BREŽNÁ, Irena : Nejlepší ze všech světů, přeložila Jana Zoubková, Praha, Paseka, 2010.
Autorka Irena Brežná se narodila roku 1950 na Slovensku, v roce 1968 emigrovala do Švýcarska. Žije v Basileji jako německy píšící spisovatelka a publicistka. Vydala celkem osm knih a byla vyznamenána deseti publicistickými a literárními cenami. Její román „Nejlepší ze všech světů“ byl v Německu pozitivně přijat kritikou a v roce 2008 se umístil na Seznamu SWR-Nejlepší knihy. Je to knížka pro dospělé i pro mládež od 15 let. Na základě vybraných úryvků je možné soustředit se na mechanismy diktatury anebo na rodinný příběh a vlastní cestu mladé hrdinky; formou otázek a dialogu se studenty lze poukazovat na pojmy užívané v socialistickém systému, které už nejsou běžné, a objasňovat je. Studenti tak dostávají možnost sami odhalovat fungování totalitního režimu, v němž se hlavní hrdinka pohybuje. Optika dospívající adolescentky umožňuje nezaujatý pohled na transformaci kulturních vzorců 50. let a strategie přizpůsobení nové moci.
Autorka se ráda zúčastní diskuze na škole nebo na univerzitě. Kontakt: www.brezna.ch, ibrezna@hispeed.ch.
JARKOVSKÁ, Lucie: Odplata či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy 1945–1948 na Královéhradecku, Praha, Prostor 2008.
České dějiny stále mají svá stinná místa, kterým historiografie nevěnuje větší pozornost, širší veřejnost o nich nemá povědomí, případně je obklopuje řadou stereotypů či mýtů. Jedno z takových témat představuje mimořádné lidové soudnictví, v jehož rámci poválečná justice účtovala s československými Němci a Maďary, vyrovnávala se „zrádci a kolaboranty“ z řad Čechů. K dané problematice prozatím neexistuje příliš bohatá odborná literatura. Základní evidenci excesů poválečného „vyrovnávání se s minulostí“ provedl historik Tomáš Staněk (Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Praha, ÚSD AVČR 2005.), zpracovány jsou též konkrétní kauzy: kupříkladu historik Ján Mlynárik se věnoval živelným soudům na Vitorazsku (Tragédie Vitorazska 1945–1953: poprava v Tušti, Třeboň, Carpio 2005.) Práce Lucie Jarkovské představuje první systematickou a hlubší analýzu, s ohledem na velký rozsah archivního materiálu provedenou pouze na základě agendy mimořádných lidových soudů v Jičíně a v Hradci Králové. V kontextu školního dějepisu však lze výstupy těchto analýz využít jako modelový příklad pro obecnější reflexi retribučního soudnictví.
HOLÝ, Ladislav: Malý český člověk a skvělý český národ. Národní identita a postkomunistická transformace společnosti, Praha, SLON 2001.
Studie Ladislava Holého je velice zajímavou reflexí české společnosti 90. let očima pozorovatele „zvenčí“. Ladislav Holý má sice české kořeny, ale většinu svého vědeckého života žil a publikoval ve Velké Británii. Chybí mu tedy intimní znalost soudobých „kódů“, není schopen postihnout subtilní symboliku jednání, rituály jednotlivých segmentů atd. Odstup však je v tomto případě výhodou. Nezatížen svázaností se skutečností, popisuje ji s odstupem, z vyšší perspektivy, která mu umožňuje celistvější pohled a důkladnější pochopení vztahů mezi jevy a fenomény pozdně normalizační a transformační epochy našich dějin. Přichází z jiného kulturního okruhu což ho zbavuje omezenosti sentimentální identifikací s místní kulturou a nutnosti jejího lakování na růžovo. Teprve chladný pohled zvenčí odhalí skutečné motivace, postoje, představy, klasifikuje obrazy a sebeobrazy, které o sobě Češi mají.
MOŽNÝ, Ivo: Proč tak snadno... Některé rodinné důvody sametové revoluce. Sociologický esej, Praha, SLON 1999.
Esej Iva Možného překvapuje především pronikavým vhledem do problému, absencí politických frází a moralizování a poctivou snahou postihnout motivy vedoucí k převratu. Analýza a interpretace, to jsou největší přednosti tohoto útlého textu, který nám o pozdně normalizační společnosti řekne daleko více než mnohasetstránkové historické studie. Nutno podotknout, že tuto úvahu psal Možný už v roce 1991. Přesto dodnes neztratila nic, ze své naléhavosti a její závěry jsou dosud nepřekonané. Už v předmluvě Možný nastiňuje (z odstupu 10 let) základní úskalí transformace 90. let – nedostatek morálky, lépe řečeno občanské morálky, nadvládu „klanové morálky“ a individualismu. Postuluje základní paradox 40leté vlády kolektivistické ideologie – navzdory oficiálnímu kolektivismu byla pozdně normalizační společnost společností extrémně individualizovanou.
KABELE, Jiří a HÁJEK, Martin: Jak vládli? Průvodce hierarchiemi reálného socialismu, Brno, Doplněk 2008.
Jiří Kabele a Martin Hájek se zabývají mocenskými hierarchiemi reálného socialismu ze sociologické perspektivy a jejich kniha tak zaujme neotřelými postřehy, netradičním úhlem pohledu a konečně interpretačními závěry, jež mohou narušit řadu zaběhnutých klišé. Z perspektivy jejich výzkumu (detailně zpracovali způsob vládnutí v jednom jihomoravském okrese v období tzv. reálného socialismu) se socialistická moc nejeví jako silná, ale naopak jako mnohdy neefektivní a slabá. Při výuce období 1948-1989 se učitelé na českých školách často soustřeďují na „velké“ událostní dějiny, strukturálnímu popisu socialistické společnosti nevěnují větší pozornost. Není divu, odborná literatura jim v tomto smyslu neposkytuje mnoho inspirací. Kniha Jak vládli? by mohla právě k takové sociologické charakteristice režimu posloužit. Nabízí totiž detailní analýzu institucionálního prostoru (hierarchie funkcí, vztahy a kompetence institucí, struktury rozhodování aj.), v němž se odehrávaly mocenské hry reálného socialismu. Učitel jistě ocení, že kniha není příliš rozsáhlá. Autoři nejprve objasňují metodu práce a zasazují klíčové pojmy do obecných i specificky českých souvislostí (cca 30 stran), následuje popis mocenských hierarchií modelového města Filipova (cca 60 stran), navazuje zobecňující interpretace (cca 25 stran) a připojeny jsou též dílčí prameny - dobové vyhlášky, tabulky, předpisy aj. (cca 50 stran).
