Evaluace a hodnocení žáků

Pedagogická teorie nám říká, že evaluace je proces systematického shromažďování a analýzy informací podle určitých kritérií za účelem dalšího rozhodování. Často se užívá i pojem hodnocení, který ovšem experti vnímají jako proces neřízený, nestrukturovaný, neorganizovaný. V praxi spíše hodnotíme, než evalujeme. Ve školní praxi se ale oba pojmy používají často synonymně a ani my nebudeme v jejich rozlišení zcela důslední. Věříme, že odlišné významy budou srozumitelné z kontextu. Zkoušení a psaní písemek, prověrek a testů patří zpravidla k té méně populární stránce výuky, často je vnímané jako nutné zlo potřebné k získání známek.

Marečku, podejte mi pero! (1976, r. Oldřich Lipský)

Ukázka z populární české komedie ilustruje tradiční způsob hodnocení založeného na známkách. Plha má dvojku. Ale o čem to vypovídá? Dozvěděli se něco jeho rodiče o tom, jak studuje? Co mu jde a a co nejde, jaké jsou jeho silné a slabé stránky? Hodnocení se zde jeví jako ryze formální rituál, který nemá žádný vztah k praxi.

V současnosti převládající konstruktivistický přístup k výuce předpokládá takové způsoby evaluace, které dají žákovi zpětnou vazbu o jeho učebním pokroku. Tento typ hodnocení se nazývá formativní a je založen na představě, že hodnocení není “něco navíc”, co stojí vedle běžné výuky, ale že je integrální součástí vyučování.

V této části webu najdete zahraniční inspirace i příklady dobré praxe z českých škol. Několik případových studií ukazuje, jak definovat hodnotící kritéria pro různé typy učebních úloh, jak hodnotit ústní projev, jak hodnotit práci žáků v projektové výuce nebo jak hodnotit analýzu historického pramene. To všechno jsou dovednosti, které se hodnotí podstatně obtížněji než znalost faktografie, ale právě takovéto typy činností charakterizují moderní výuku dějepisu.

Testy

Zajímavé odkazy

Slovenský didaktik Viliam Kratochvíl ukazuje na konkrétních případech úlohy zaměřené na vyšší kognitivní znalosti a srovnává je s těmi zaměřenými jen na pamětní učení.