Ukázka textu I.

Původní text

Počítali jsme vždycky se smrtí. Věděli jsme: dostaneme-li se do rukou Gestapa, znamená to konec. Podle toho jsme také jednali i zde. Teď snad potřebuje vysvětlení, proč já sám po nějaké době jsem začal postupovat poněkud jinak.

Sedm neděl jsem nevypovídal. Byl jsem si vědom, že žádné slovo mne nemůže zachránit, ale zato může ohrozit soudruhy venku. V mlčení byla moje aktivita.

Ale Klecan mluvil. Bylo tu již několik lidí ze řad inteligence. A přišlo stanné právo. Hromadné zatýkání a popravy bez dlouhých výslechů. Na Gestapu se kombinovalo: Když Vančura, proč ne také jiní? Proč ne S. K. Neumann? Proč ne Halas? Proč ne Olbracht? Ti tři byli mi přímo označováni jako autoři článků v Rudém právu. Jejich zatčení bylo na vážkách. A zatčení, to znamenalo jistou smrt. Na programu byli i jiní: Nezval, Seifert, oba Vydrové, Dostal a z důvodů mně už docela neznámých dokonce i Frejka a takový mnohoživelník jako Bor. Kdybych byl naráz vylil své ledví před Gestapem, nebyl bych jim většinou mohl ublížit. Ale o to teď nešlo. Šlo o něco jiného: mohl jsem je zachránit svým mlčením? Bylo mé mlčení ještě aktivním? Nebylo už pasivním?

Na tuhle otázku jsem si musil dát odpověď. A dal jsem si ji. Nejsem nepozorný k tomu, co se kolem mne děje a s kým mám co dělat. Sedm neděl na Gestapu naučilo mne mnohému. Poznal jsem ty všemocné lidi tady, jejich metody, jejich úroveň. Pochopil jsem, že mám i tady příležitost k boji; docela jinými prostředky než venku, ale se stejným smyslem a stejným zaměřením. Mlčet dál znamenalo nevyužít této příležitosti. Teď už bylo třeba něčeho víc, abych si mohl říci, že jsem na každém místě a v každé situaci plnil svou povinnost. Bylo třeba začít hrát vysokou hru. Ne o sebe – to bys musil hned prohrát - , ale o jiné. Očekávali ode mne senzaci. Dal jsem jim ji tedy. Slibovali si mnoho od mého mluvení. „Mluvil“ jsem tedy. Jak, najdete v mém protokolu.

Výsledky byly dokonce lepší, než jsem předpokládal. Obrátil jsem jejich pozornost docela jiným směrem. Zapomněli na Neumanny, Halase, Olbrachty. Dali pokoj české inteligenci. Docílil jsem dodatečně i propuštění zatčené Boženy Půlpánové a Jindřicha Elbla, jejichž svědectví se dovolávám. A víc. Získal jsem důvěru a pokračoval jsem. Několik měsíců se honili za vidinou, která – jako každá vidina – byla větší a svůdnější než skutečnost. A skutečnost venku mohla zatím pracovat a růst k velkosti, která předčí všechny vidiny. Mohl jsem pak i přímo zasahovat do případů, které se sem dostaly, a tyto zásahy „nezůstaly bez následků“. Byla to jediná práce, kterou jsem jako „hausarbeiter“ v Petschkově paláci poctivě konal.

Že jsem tím oddálil svou smrt, že jsem tím získal čas, který by mě snad mohl pomoci, byla odměna, s níž jsem nepočítal.

Rok psal jsem s nimi divadelní hru, v níž jsem si vyhradil hlavní úlohu. Bylo to někdy zábavné, někdy vyčerpávající, vždycky dramatické. Každá hra však má svůj konec. Vyvrcholení, krize, rozuzlení. Opona padá. Potlesk. Diváci, jděte spat!

Hle, i má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám. To už není hra. To je život.

A v životě není diváků.

Opona se zvedá.

Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!Julius Fučík

9. 6. 43 

FUČÍK (1995): s. 90n.

Upravený text

Počítali jsme vždycky se smrtí. Věděli jsme: dostaneme-li se do rukou gestapa, znamená to konec. Podle toho jsme také jednali i zde.

I má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám. To už není hra. To je život.

A v životě není diváků.

Opona se zvedá.

Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!Julius Fučík

9. 6. 43. 

FUČÍK (1953): s. 148n.

Možné otázky

  1. Tato ukázka představuje bezpochyby nejvýznamnější a zároveň nejrozsáhlejší zásah do původního textu Reportáže. Co mohlo editorům vadit natolik, že takto rozsáhlou pasáž (zabírá skoro tři celé motáky) vypustili?
  2. Fučíkovo hrdinství bylo spojováno především s mlčením: přestože jej gestapo mučilo, nepromluvil a neprozradil nic o svých soudruzích z odboje. Mění vypuštěná pasáž vyznění tohoto motivu?
  3. Ovlivní nějakým způsobem interpretaci ukázky fakt, že byla napsána v pankráckém vězení? Může tato souvislost (Fučík text píše ve vězení, v podmínkách často riskantní konspirace, do níž jsou zapojeni i dozorci) problematizovat onu „hru“ s gestapem, o níž Fučík v úryvku píše?
  4. Může tato ukázka něco prozradit o Fučíkově motivaci napsat Reportáž? Proč se Fučík v posledních dnech svého pobytu na Pankráci (věděl, že odjíždí na smrt) věnoval právě psaní Reportáže? Jaký obraz sebe sama vytváří a komu je tento obraz určen?
  5. Mění se nějak po vypuštění rozsáhlé pasáže z původního textu vyznění motivu bdění? Pokuste se o srovnávací interpretaci toho, co vlastně výzva „Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!“ znamená.
  6. Proč se Fučík dovolává svědectví Půlpánové a Elbla?
  7. Vnáší motiv hry, výrazně akcentovaný ve vypuštěné části ukázky, do Fučíkova příběhu nějaké nové významy? Mění vyznění jeho příběhu?

Možné odpovědi


Kontext

Závěr Reportáže (posledních 16 motáků) vznikal v časové tísni. Fučík je dle svědectví dozorce Jaroslava Hory dopisoval během dne, kdy se dozvěděl, že bude transportován k soudu a téměř s jistotou popraven. Jaký byl vlastně kontext vzniku Reportáže? Nabídku, že by mohl psát, dostal Fučík od strážného SS, českého Němce Adolfa Kolínského. Poprvé ji využil někdy na konci března 1943, asi půl roku poté, co Kolínský o možnosti psát s Fučíkem mluvil. Psal tužkou na záchodový papír (odřezky papíru z tiskárny), obojí mu dodával český strážník Jaroslav Hora. Ten od něj popsané motáky také vybíral a spolu s Adolfem Kolínským je i vynášel ven z vězení (v dýnku čepice a v podšívce aktovky). V době psaní zakrýval špehýrku cely Fučíkův spoluvězeň Josef Pešek, na chodbě vždy hlídal Hora. Vynesením z věznice však problémy nekončily, Kolínský musel nalézt vhodnou skrýš. Neteř jednoho z vězněných odbojářů (podplukovníka čs. armády Jaroslava Maršála), Jiřina Závodská, převzala od Kolínského kromě dopisů od strýce i motáky Reportáže. Její rodiče ukryli většinu motáků do zavařovací sklenice a zakopali ji na dvorku svého domu v Humpolci. Tam motáky v klidu přečkaly válku až do června 1945.