Možné odpovědi k textu I.

  1. Heroicky černobílý portrét Julia Fučíka je zde poněkud narušen, z jisté perspektivy i zlidštěn. Pokud měla Reportáž posloužit komunistické ideologii k utvoření kultu komunistického „nového člověka“, musely být tyto nežádoucí konotace odstraněny. Kolektivně uctívaný hrdina, vzor všech komunistů, nesměl vyvolávat žádnou pochybnost. Musel být „tvrdý jako křemen“.

  2. Hrdina, k jehož základním atributům mělo patřit mlčení, náhle začíná mluvit. Fučíkova postava se tak stává interpretačně složitější. Čtenář může jeho jednání hodnotit i soudit. V upravené verzi čtenáře paralyzuje až nelidská dokonalost Fučíkova chování. S hrdinou se nelze srovnávat, nese atributy dokonalého lidství. V původní verzi se čtenáři Fučíkova postava zajímavě otevírá: najednou se můžeme sami rozhodnout, že Fučíkovi uvěříme (mluvil, aby zachránil jiné), nebo naopak můžeme jeho argumentaci odmítnout a jako hlavní motivaci k Fučíkově „hře“ vnímat snahu o záchranu vlastního života.

  3. Pokud Fučík obhajuje své „mluvení“ tím, že odklonil pozornost gestapa od české inteligence, neriskuje zbytečně, když o tom v cele pankráckého vězení píše? Mohl si být zcela jist tím, že motáky neskončí v rukou gestapa a že tak jeho „hra“ zcela ztratí své opodstatnění? Celá komunikační situace Reportáže je v tomto smyslu krajně problematická: Fučík píše o tom, jak mlčel. Samo psaní však v sobě skrývá mnohá rizika a nebezpečí, a to zejména pro dozorce Adolfa Kolínského a Jaroslava Horu, kteří samozřejmě nepomáhali jen Fučíkovi. Čtenář tak může dojít k logickému závěru, že Fučík píše především pro sebe a že je ochoten mnohé riskovat, aby vytvořil jednoznačně pozitivní, heroický obraz sebe sama.

  4. Fučík nepíše svým blízkým, ale oslovuje velmi široké publikum. V tomto ohledu je jeho motivace k psaní motáků velmi nezvyklá, ve většině vězeňské literatury totiž převládá motivace veskrze osobní, stroze dokumentární. Z pasáže, vypuštěné ze všech 36 oficiálních vydání a bezpočtu překladů, vyplývá, že Fučík píše především proto, aby obhájil své chování na Pankráci. Má obavu, že by jeho jednání mohlo být vysvětlováno jako zrada. I v tomto případě však neoslovuje konkrétní blízké osoby, na jejichž názoru na věc by mu mohlo nejvíce záležet, ale široký kolektiv soudruhů, potažmo celého národa. Jako by už vypravěč cítil, že je pro něj připravena role uctívaného hrdiny, a chtěl jen odstranit poslední možné nedostatky vlastní hagiografie. Jako další vysvětlení toho, že Fučík ve vězení na motáky píše nikoliv osobní svědectví, ale velmi ambiciózní, primárně umělecké dílo, se nabízí perspektiva „psaní proti smrti“. Fučík promítá svou (snad i zlomenou) vůli do literárního textu a komponuje jej tak, aby se v něm co nejméně odrážely vnější okolnosti věznění. Dokonce na první z řady 167 motáků napíše pouze název, značku autora a podtitul.

  5. V upravené verzi je motiv bdění odříznut od rozsáhlého trsu metafor, soustředěného kolem motivu hry. Celkové vyznění je tak zásadním způsobem pozměněno. Fučík klade paralelu mezi vlastní „divadelní hru“, kterou rozehrál s gestapem, a skutečný život. Jeho hra končí, padá opona a diváci by měli jít spát. Blíží se konec, ten však už „režisér“ Fučík nezná: „To už není hra, to je život. A v životě není diváků.“ Výzva k bdění tak rezonuje s touto rozsáhlou sítí motivů, nabádá čtenáře, že nejsou jen diváky, neboť opona se i na konci Fučíkovy hry zvedá. Čtenář je tak vtahován do světa Reportáže, vypravěč jej přesvědčuje, aby příběh přijal za svůj a pokračoval na cestě nastoupené hrdinou. Lidé by tak neměli knihu po dočtení prostě zaklapnout a jít „spát“; apeluje-li vypravěč na jejich bdění, snaží se je získat, aby jej následovali. Rodí se specifický model následování téměř v duchu „imitatio Christi“. Upravená verze naopak akcentuje primitivně ideologizující apel na bdělost jako na připravenost odhalit vnitřního i vnějšího nepřítele socialismu. Fučík je prezentován jako hrdina, který miloval svět a měl rád lidi, proto se za ně obětoval. Jeho oběť tak čtenáře zavazuje, aby nezapomněl na Fučíkův odkaz. Bdít tak mimo jiné znamená vyznávat komunistickou ideologii.

  6. Jindřich Elbl a Božena Půlpánová mají dosvědčit, že Fučíkova „vysoká hra“ měla svůj pozitivní efekt. Historici Fučíkovu intervenci v jejich prospěch vesměs potvrzují. Ovšem fakt, že jsou oba (a též řada dalších, na něž už gestapo „zapomnělo“) v motácích psaných na Pankráci přímo zmíněni, znovu poukazuje především na Fučíkovu snahu očistit vlastní jméno od podezření ze zrady.

  7. Motiv hry celkové vyznění Reportáže významově obohacuje. Čtenář může pochybovat o tom, zda Fučík svou „vysokou hru“ skutečně rozehrál jen proto, aby zachránil jiné. Tato pochybnost vnáší do Fučíkovy zpovědi dramatické napětí. Oficiální moc tento motiv odstranila, neboť její Fučík musel být staticky heroickou figurou. Jako hrdina nesměl Fučík vzbuzovat pochybnosti, nesměl připouštět více interpretací, a tak v upravené verzi mlčel až do konce. Významový potenciál hry se tak redukuje na Fučíkův život a ten se jako tragická divadelní hra právě chýlí ke vznešenému konci. Vytrácí se význam hry s gestapem, hra ztrácí význam mystifikace, heroický Fučík si s vězniteli vůbec nehraje. Cenzurovaný závěr nevzbuzuje divadelní metafory: Fučík s gestapem psal divadelní hru, svými dezinformacemi režíroval marná pátrání gestapa a v této hře o cizí životy si přitom vyhradil hlavní roli. Fučík, který mluvil, byl pro komunistickou ideologii nepřijatelný. Dnešnímu čtenáři však může těchto několik vypuštěných odstavců celkové vyznění Reportáže výrazně obohatit. Je až překvapující, nakolik může relativně úsporný cenzurní zásah pozměnit celkový význam literárního díla.