Možné odpovědi k textu V.

  1. Konal se XIV. sjezd KSČ, jehož závěry měly příznivý ohlas, což dokládá vysoká účast ve volbách a podpora kandidátů NF. Jako klíčová událost jsou představeny závěry sjezdu, ty jsou však velmi nekonkrétní. Ukázka postrádá výraznější zápletku (konflikt, dramatickou situaci volby, změnu apod.) a nedá se tak jednoduše převyprávět. Jako by se v popisované době nic nestalo, alespoň ve smyslu události, jejíž důsledky by mohly ovlivnit následný historický vývoj. Sjezd vytýčil úkoly (např. generální linii výstavby), které budou naplněny, víme, že by mělo dojít k 35procentnímu nárůstu průmyslové výroby, dějiny jsou tak vlastně naplánovány předem, nemají nás čím překvapit.
     
  2. Ukázka nezachycuje „běžné“ historické události (války, hospodářské vzestupy a pády, politické krize, mezinárodní vztahy apod.). Hlavní událost zde představuje sjezd strany, který určuje a plánuje vývoj socialistické společnosti v příštích letech. I další popisované děje (pětiletka, volby) zastupují pravidelně se opakující události, chybí dramatická zápletka (v dějinách se vlastně nic neděje). Nepřítomnost konkrétních aktérů historického dění jen podtrhuje neosobní vyznění takto prezentovaných dějin.
     
  3. Ukázka vůbec nezmiňuje konkrétní jedince (třeba významné politiky), hovoří jen obecně o „socialistickém člověku“ a o miliónech voličů zastoupených procenty. V textu převládají neosobní konstrukce, které do pozice podmětu staví abstraktní entity typu směrnice, sjezd, závěry sjezdu či síly. Za těmito konstrukcemi se skrývají původci děje. Historické dění je tak prezentováno jako neosobní (fyzikální) proces, který se prostě děje. I voliči se z konkrétních jedinců mění v jednolitou masu, která nemůže než souhlasit se závěry sjezdu. Jazyk se v důsledku těchto pasivních a odosobňujících konstrukcí odcizuje přirozené zkušenosti dětí, nepřiléhá na skutečnost (nemá vlastně označované) a proměňuje se v autonomní hru na reprodukci „nesmyslných“ informací v rámci školního dějepisu.
     
  4. Text manipuluje především výběrem informací, které podává. Jsou to skutečně podstatné informace, které vypovídají o událostech 70. let v Československu? Opravdu charakter společnosti a život lidí v Československu ovlivnil XIV. sjezd a volby z roku 1971? K manipulaci s dějinami dochází již tím, že o jiných významných událostech se mlčí (stranické čistky, emigrace po roce 1968). Na rozdíl od učebnic z 50. a 60. let normalizační dějepis ustoupil od přesvědčovacích strategií, od jasně polarizovaného příběhu o střetu dobra zla. Jako hlavní legitimizační argument text používá výsledky voleb, ty nás mají přesvědčit o tom, že má KSČ širokou podporu obyvatelstva a že protisocialistické síly z roku 1968 jsou zcela osamoceny. Stačí se však zeptat v okolí, a žák 8. třídy snadno pochopí, jakou má tato informace výpovědní hodnotu. Sovětské vlajky lidé o státních svátcích nevyvěšují proto, že by milovali SSSR, ale protože se to musí a protože to dělají „všichni ostatní“. Snaha přesvědčovat ustupuje do pozadí, v popředí je prostý mocenský tlak na podřízení se: možná víš, že je to jinak, ale přesto budeš v zájmu prospěchu a další kariéry učebnicí prezentovanou látku reprodukovat.
     
  5. Ve srovnání s učebnicovými texty z 50. a 60. let není vůči čtenářům normalizační učebnice příliš vstřícná, jazyk obsahuje řadu ideologických klišé, text postrádá strukturu příběhu. Výklad má podobu výčtu neosobních a zaměnitelných dat: XIV. sjezd KSČ, pátá pětiletka, volby 1971. Snaha přesvědčovat ustupuje do pozadí, žák není objektem manipulativního tlaku, je mu určena role toho, kdo má nezáživná fakta poslušně reprodukovat. Jazyk moci se odmítá přizpůsobit dětskému světu, okázale naopak demonstruje jinakost. Text jakoby chtěl ke čtenáři vyslat základní instrukci: dějiny nejsou zajímavé, nic se v nich vlastně neděje, vše podstatné se už odehrálo. Na rozdíl od starších učebnic nevyzývá žáky, aby se na budovatelském díle socialismu přímo podíleli.
     
  6. Informace o volbách jsou pravdivé. Otázkou však zůstává, o čem takové volby a tak vysoká volební účast vypovídají, čeho jsou výrazem. Ve srovnání s dnešní volební účastí to vypadá, jako by měl normalizační režim větší podporu než polistopadová parlamentní demokracie. Zohledníme-li však specifický kontext normalizace, vyznívají volby docela jinak než dnes, nejsou prostorem svobodné volby a podílení se na věcech veřejných, ale místem podřízení se moci. Lidé se účastní voleb, přestože vědí, že se v nich o ničem nerozhoduje. Proti jednotné kandidátce hlasuje naprostá menšina těch, kteří jsou tak jako tak svými občanskými postoji ze společnosti vyloučeni. Výrazem občanské neposlušnosti je již prostá neúčast na volbách. I tu však režim pečlivě sleduje a vyvozuje z takového jednání důsledky, jež se mohou odrazit v kariérní pozici na pracovišti, v možnosti vycestovat na dovolenou do zahraničí, v otázce bydlení či studia potomků. Často postačí pouhá obava z takovéto drobné perzekuce, lidé se navíc utvrzují v tom, že to tak dělají všichni ostatní. Demonstrace velké volební účasti tak může vyznít též jako demonstrace podřízení se občanů nízkým podmínkám normalizační moci.
     
  7. Ukázka z normalizační učebnice se od předchozích textů liší výrazně. Na první pohled především neosobním jazykem, který postrádá hodnotící a emociálně zabarvené výrazy, nesnaží se přesvědčovat. Též způsobem vyprávění, rezignací na „pohádkový“ příběh o střetu vykořisťovatelského zla s komunistickým dobrem, příklonem k neosobnímu výčtu nezáživných a zaměnitelných dat. Chybí též apel k podílení se na budování socialistické společnosti. S tím souvisí i změna ve vnímání historického času, který již není nesen budovatelským mýtem pokroku a otevřen do budoucnosti. Dějiny jako by již skončily, čas se uzavřel do poklidného cyklu sjezdů a pětiletek. Čtenář není konfrontován s historickou chvílí, v níž by se měl rozhodnout, zda půjde s námi, či proti nám. Takto vyprázdněný historický (potažmo veřejný) čas orientuje žáky k zájmu o osobní čas individuálního či rodinného příběhu, starost o velké dějiny ustupuje partikulární starosti o sebe. Snaží-li se starší učebnice o politizaci dějin, vedou-li žáky k uvědomělosti, jež se má odrážet v jejich jednání (petice proti nepřátelům republiky, sběrové akce, boj proti americkému brouku aj.), pak normalizační učebnice vychovává k apolitičnosti, vede k nezájmu o veřejný čas a prostor.