Možné odpovědi k textu I.

  1. Postava kapitalisty, která hraje v dalším výkladu zápornou roli, je příliš abstraktní na to, aby u dětského čtenáře (učebnice je určena pro 4. třídu) vyvolala patřičné emoce. Výklad se ji proto snaží spojit s nějakou figurou, která je již negativně vymezena v rámci dětem známého žánru (pohádka obecně) či konkrétního příběhu (Wolkerův milionář). Pohádkové zlo tak slouží jako instrukce ke čtení výkladu první světové války, celý příběh války je ostatně „pohádkově“ koncipován. K ideologické deformaci obrazu dějin tak dochází nenápadně již v dětském věku, na důvěrně známém pohádkovém motivu střetu dobra se zlem parazituje ideologický příběh o zápasu vykořisťovatelů a vykořisťovaných.
     
  2. Text příliš faktických informací nepodává. Dozvíme se, že válka začala v roce 1914, že trvala 4 roky, známe hlavní zúčastněné státy a jejich rozložení v rámci válečných stran, též přibližný počet obětí a zraněných. Zbytek ukázky faktické informace neobsahuje, jde mu především o výklad událostí, ten je zasazen do jednoduchého rámce příběhu o střetu dobra a zla. Velký prostor je věnován charakteristice „zlých“ kapitalistů a jejich motivace k vedení války. Učebnice v těchto pasážích vysvětluje, kdo nese odpovědnost za válku. Viníky jsou právě třídní nepřátelé komunistické ideologie, tedy kapitalisté. Dozvídáme se ještě, že z válečného zápasu dobra se zlem vítězně vzešla říjnová revoluce 1917, učebnice tuto pro komunistickou ideologii zakládající událost představuje jako dobrý konec boje za spravedlivý svět. Aktuálně vedený třídní boj tak díky odkazu na vzor roku 1917 a též na milióny válečných obětí (na vině jsou kapitalisté) získává na legitimitě: nemůžeme mít soucit s našimi kapitalisty, neboť i oni nesou odpovědnost za válku, jsou sobečtí a chtiví.
     
  3. Emociálně zabarvené jsou například charakteristiky kapitalistů, kteří jsou sobečtí a chtiví, mnuli si ruce, vydělávali spousty peněz, seděli si pěkně v bezpečí. Válka je hodnocena výrazy jako nespravedlivá, ruský lid naopak vede spravedlivý boj. Takové prvoplánově hodnotící výrazy by v dějepisné učebnici být neměly. Dějepis sice má žáky vést k tomu, aby význam historických událostí hodnotili, ale na základě faktografických znalostí (těch je v této ukázce minimum) a věcné argumentace. Takové hodnocení předpokládá i možnost jiného pohledu: jinak se válka jevila řadovým vojákům, jinak politikům, Němci ji vnímali jinak než Francouzi atd. Zde se nabízí jediný a závazný pohled, k hodnocení nedochází cestou věcné argumentace, ale právě díky užívání hodnotících a emociálně zabarvených výrazů, které jsou vsazeny do rámce „pohádkového“ příběhu o střetu dobra a zla.
     
  4. Výklad připouští pouze dvojí perspektivu pohledu na válku: pohled kapitalistů, kteří na ní svorně vydělávali, a pohled pracujícího lidu, který ve válce umíral, trpěl a posléze v spravedlivém boji svrhl vykořisťovatele. Tato dvojí perspektiva má zároveň morální rozměr: ti zlí a ti dobří. V ukázce tak nevystupují jednotliví lidé, ani národy či jinak vymezené společenské skupiny (řadoví vojáci, důstojníci, ženy, děti), ale pouze kapitalisté a pracující lid. Válka je tak jako složitá a mnohovrstevnatá událost zjednodušena, takový trivializující výklad ji však zároveň činí srozumitelnější, což ovšem vychází vstříc potřebám těch, kteří chtějí vidět svět kolem sebe jednoduše a jednoznačně.
     
  5. Text se snaží čtenáře přesvědčit o tom, že válku zapříčinila chamtivost kapitalistů, kteří chtěli mít stále víc, a tak se dostali do sporů. Válku chtěli, protože na ní mohli vydělávat. Válka je tak představena jako příklad „falešného vědomí“ – lid si myslí, že bojuje za zájmy národa a vlasti, ve skutečnosti je však obelháván kapitalisty, kteří si zatím mnou ruce. Obě strany válečného konfliktu (Dohoda i Centrální mocnosti) jsou ty zlé, jediné východisko představuje revoluce, k níž došlo v roce 1917 v Rusku. Výklad se nás tak snaží přesvědčit o tom, že komunismus se prosadil právě v reakci na nesmírné válečné utrpení. Snaží se čtenáře přesvědčit o tom, že kapitalisté jsou zlí, neboť nesou na válce vinu. Kapitalisté jsou představeni jako skutečný nepřítel pracujícího lidu, s nimi je dle učebnice potřeba vést „spravedlivý boj“. Takové závěry lze v kontextu padesátých let snadno aktualizovat (politické procesy, kolektivizace apod.). Jednu z přesvědčovacích strategií textu představuje důsledná polarizace světa na ty dobré a ty zlé. Čtenář je tak v podtextu stavěn do situace: buď se připojíš k nám dobrým, nebo budeš automaticky patřit k těm zlým. Kdo nejde s námi, jde proti nám.
     
  6. Válka měla dle výkladu smysl. Ten spočíval ve spravedlivém boji ruského lidu, který prohlédl lži kapitalistů o boji za vlast proti nepřátelům a uvědomil si, že skutečným nepřítelem pracujícího lidu jsou kapitalisté. Válka tak měla jasnou pointu a historický význam: veškerý pracující lid by si měl uvědomit totéž a provést revoluci, v níž by svrhl panující vykořisťovatelskou třídu kapitalistů. Rokem 1917 začínají nové dějiny. Válka přinesla velké utrpení, milióny mrtvých a zraněných. Lidé si skutečně kladli otázku „Proč?“. Komunistická ideologie nabízela jasnou a jednoznačnou odpověď, pomocí zjednodušeného a manipulujícího výkladu války označila viníky, nabídla lidem utopickou vizi světa, v němž už žádné války a utrpení nikdy nebudou. Lze se divit tomu, že mnozí z těch, kteří prožili válečná utrpení, chtěli tomuto snu uvěřit?
     
  7. Výklad je neobjektivní, má jasné manipulativní tendence, snaží se čtenáře přesvědčit o oprávněnosti komunistické ideologie a z ní vyplývajících mocenských kroků (zestátnění soukromého vlastnictví, represe proti třídně vymezeným nepřátelům), nejde mu tedy o porozumění historické události, ale o její zneužití k legitimaci mocenské pozice KSČ. Svou jednoduchostí a jednoznačností může připomínat nacistický výklad první světové války, kde se v pozici viníků objevili Židé, kteří ve snaze ovládnout svět a pomocí mediální manipulace přivedli evropské národy do zničující války. Nacistická ideologie věnuje válce pozornost z podobných důvodů jako ta komunistická, chce legitimizovat vlastní mocenské národy, staví se do role těch, kteří ve spravedlivém boji osvobodí svět od zla. Dnešní učebnice a historiografie zdůrazňují i perspektivu zdola, tedy pohled obyčejných vojáků, jejich zážitek nesrozumitelnosti válečného konflikty. Sledují také historické důsledky války, tedy to, jak nejen evropskou společnost proměnila (emancipace žen, zavedení všeobecného volebního práva, ekonomická dominance USA, nástup totalitních ideologií atd.).
     
  8. Čtenáři není přiznána tvůrčí role, nepodílí se na konstruování významu války, dějiny mu nejsou představeny jako otevřená otázka, ale nabízí se mu jen jako jednoznačná odpověď. Nejde přitom pouze o to, aby takto jednoznačný výklad války reprodukoval. Měl by mu navíc i uvěřit, měl by jej přijmout za svůj. Z přijetí takového vysvětlení však vyplývají významné důsledky: odsouzení kapitalistů a soukromého vlastnictví, legitimace komunistické ideologie a jejího pokusu o vytvoření beztřídní společnosti. Text předjímá čtenáře, který s vysvětlením války souhlasí, pokud by totiž čtenář nesouhlasil, mohlo by to znamenat, že patří k onomu druhému světu, tedy k těm zlým, ke kapitalistům a vykořisťovatelům (pravda je jen jedna, vše ostatní je nutně lež).
     
  9. Důležitý posun v historickém kontextu čtení představuje druhá světová válka, která byla v roce 1952 ještě v živé paměti. Vlivem této zkušenosti a především díky její prezentaci v rámci komunistické kulturní politiky mohl svět jasně rozdělený na ty dobré a ty zlé vypadat přesvědčivěji než dnes, kdy se na mnohost názorů a perspektiv klade důraz v médiích i ve škole. Žáci neměli dostatek informací o tom, co se odehrálo v sovětském Rusku po roce 1917, nemohli tak posoudit, nakolik lze komunistické ideologii věřit. Dnešní žáci mají informací dostatek, mohou též ve škole snáz vyjádřit odlišný názor, neboť jim ve srovnání s dětmi v roce 1952 příliš nebezpečí nehrozí. V roce 1952 byl ještě naživu Stalin i Gottwald, probíhaly politické procesy, odpůrci režimu byli popravováni, či končili ve vězeních a pracovních táborech, tento represivní tlak se samozřejmě nevyhnul ani škole. Tehdejší čtenář tak mohl stěží dojít k podobným závěrům, k jakým docházíme my v dnešní době.