Historický kontext
 |
| Manifestace na Václavském náměstí v Praze 3. července 1942 (zdroj: ABS) |
Úspěšný atentát na Heydricha vedl k vlně represí: v létě roku 1942 bylo jen na základě rozsudků stanných soudů popraveno přes 1300 Čechů, mnoho dalších (včetně téměř 300 osob z širšího příbuzenstva parašutistů) skončilo v koncentračních táborech, represím padlo za oběť 340 obyvatel vyhlazených Lidic, popraveno bylo přes 30 obyvatel vesnice Ležáky. V souvislosti s masivní vlnou okupačního násilí, jež nemá v moderních českých dějinách obdoby, byl politický význam atentátu často zpochybňován. Mnozí poukazovali na to, že cena byla příliš vysoká. Londýnská vláda se pro diverzní akci rozhodla v situaci, kdy ještě převládaly vojenské úspěchy nacistů. Po Heydrichově příchodu do Čech a prvním stanném právu došlo k oslabení odbojových aktivit, exilová vláda chtěla atentátem poukázat na potenciál českého odboje a symbolicky vyjádřit nesouhlas Čechů s politikou protektorátní vlády. Beneše navíc zneklidnily informace o chystaném vojenském puči proti Hitlerovi, obával se toho, že by převrat mohl vést k jednání o příměří. Relativní klid v protektorátu by v takové situaci mohl být vykládán jako souhlas se začleněním Čech a Moravy do Velkoněmecké říše. Atentát měl demonstrovat nesouhlas Čechů s politikou kolaborace. Měl napomoci uznání klíčového nároku exilové vlády v Londýně: revize Mnichovské dohody a zajištění předmnichovských hranic pro poválečné Československo.
Nacistická moc reagovala na atentát razantně: druhý muž protektorátu, státní tajemník a vyšší velitel SS a policie Karl Hermann Frank, okamžitě vyhlásil výjimečný stav a zahájil rozsáhlé pátrání po pachatelích atentátu: „Kdo osoby, které měly účast na spáchání atentátu přechovává anebo jim poskytuje pomoc, anebo maje vědomost o jejich osobě anebo o jejich pobytu, neučiní žádné oznámení, bude zastřelen se svou rodinou.“ (Vyhlášení výjimečného stavu, §2) Ve snaze dopadnout atentátníky zavedla nacistická správa ohlašovací povinnost: nepřihlášené osoby a též ti, kteří by je přechovávali, měli být zastřeleni. Na dopadení atentátníků úřady vypsaly vysoké odměny. 27. května vyhlásil K. H. Frank za informace vedoucí k dopadení pachatelů odměnu 10 miliónu korun. Protektorátní vláda obnos posléze zdvojnásobila. Veškerá média byla zapojena do rozsáhlé a agresivní kampaně. S předměty, které atentátníci zanechali na místě činu, se občané Protektorátu seznámili ve filmovém žurnálu, jenž se promítal ve všech kinech a vyzýval k aktivní spolupráci na odhalení pachatelů: „Každý nechť si všímá podezřelých jednotlivostí ve svém okolí!“ Předměty byly vystaveny též ve výloze obchodního domu Baťa na Václavském náměstí. Tisk a rozhlas každodenně zveřejňovaly seznamy popravených. Českou společností se šířila atmosféra strachu, cíleně podporované fámy o decimování národa vyvolávaly psychózu.
Po krátkém váhání se protektorátní vláda v čele se státním prezidentem Háchou (Hácha označil Beneše za nepřítele českého národa číslo jedna) cele přiklonila k nacistické okupační správě. V prohlášení z 30. května vyzvala občany, aby se zapojili do pátrání po atentátnících: „V této těžké hodině, kdy jde o všechno, co českému člověku je drahé a svaté, musí vláda dnes i v budoucnu zůstat tvrdou tak dlouho, až se jí podaří v Čechách a na Moravě nemilosrdně vymítit ty elementy, které slouží Anglii a všem nepřátelům říše, a kterým, jak každému Čechu dnes konečně musí být jasné, je osud českého národa naprosto lhostejný.“ (V hodině dvanácté, s. 11) Háchův projev a prohlášení vlády v denním tisku výmluvně doprovázel seznam 43 popravených Čechů.
Propagandistická kampaň se naplno rozjela až pátý den po atentátu. Hlavní roli v ní měl sehrát ministr Emanuel Moravec. Dva dny po vyhlazení Lidic, v projevu na manifestaci v Brně, vyzýval k aktivní spolupráci na dopadení atentátníků: „Zaručuji se, že ten, kdo nás přivede na stopu oněch vyvrhelů, třeba by byl vinný, dostane milost. Ručím za něho i jeho rodinu svým slovem i životem. Jsme prostě v prvé řadě postaveni před otázku a vaše vláda s vámi, zda se nám podaří zbavit tělo národa vředů a hlíz, jež představují agenti zločince Beneše a jeho přisluhovači. A dokud se tato operace nepodaří, nemohu hovořit s dobrým svědomím o nějakých českých světlých obzorech a o nadějné budoucnosti.“ (V hodině dvanácté, s. 40)
Hitler skutečně požadoval rozsáhlé zatýkání a masové exekuce, v první reakci na atentát nařídil popravit 10 tisíc Čechů. (ŠUSTEK, Vojtěch: Pražané pod tlakem nacistické propagandy během druhého stanného práva na území tzv. protektorátu Čechy a Morava, in: Documenta Pragensia XXV/2007, s. 430) K. H. Frank jej však přesvědčil, že většina českého obyvatelstva zůstává loajální a že je potřeba zohlednit ekonomický potenciál Protektorátu, zejména ve zbrojní výrobě. Masové popravy by dle Franka ohrozily stávající model protektorátní správy – vstřícnou sociální politikou se totiž právě Heydrich snažil získat loajalitu českého dělnictva. Protektorát se měl stát poklidným hospodářským zázemím říše. Hitler na Frankovy argumenty, dle nichž by rozsáhlé exekuce nahrály zahraniční propagandě, přistoupil. Prioritou se staly propagandistické aktivity: manifestace věrnosti, demonstrativní odsouzení původců atentátu, veřejné rezoluce a shromáždění. (BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945, s. 306–308) Ostatně sám Adolf Hitler v řadě svých komentářů na adresu Čechů prokázal značný smysl pro manipulaci s národními stereotypy a historickou pamětí národa. O Háchovi se v přítomnosti Heydricha (30. 1. 1942) údajně vyjádřil následovně: „Háchu musíme prezentovat jako jednoho z největších mužů světa… Jeho jméno musí být vyslovováno jedním dechem se jménem krále Václava, aby se na něho mohl v budoucnosti odvolat každý zbabělec. Jeho následník? Jen žádný chlap! Budeme vždycky lépe vycházet se zbabělci než se statečnými muži. Čechy nejlépe vyřídíme tak, že na ně budeme prostřednictvím takových osob působit nepřetržitě a v dlouhém časovém období.“ (ČVANČARA, Jaroslav: Někomu život, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc 1941–1943, Laguna, Praha 2003, s. 163)
První manifestací loajality se stal velkolepě organizovaný Heydrichův pohřeb. Součástí ponurého ceremoniálu byl noční pochodňový průvod, při němž byl Heydrich na lafetě slavnostně převezen z pražské nemocnice na Bulovce na Pražský hrad. V neděli 7. 6. bylo Heydrichovo tělo na Hradě vystaveno. Pražané mu na výraz loajality s říší celý den kondolovali, zástupy „truchlících“ se táhly z Hradu až na Staré Město. Večer bylo tělo převezeno na Václavské náměstí (průvod byl koncipován jako vojenská přehlídka) a z hlavního nádraží do Berlína, kde se za účasti protektorátní vlády odehrál jeden z nejokázalejších smutečních aktů třetí říše. Této příležitosti Hitler zástupce vlády přijal a pohrozil nejkrajnějšími následky, pokud nedojde v českém postoji k říši k zásadnímu obratu. Protektorátní vláda ve snaze normalizovat vztahy s říší rozjela rozsáhlou manifestační kampaň, jež měla (dle instrukcí státního tajemníka Franka) s využitím všech propagandistických prostředků aktivizovat říšskou ideu mezi českým obyvatelstvem. (ČVANČARA, Jaroslav: Někomu život, někomu smrt, s. 308, 311) V rámci této série manifestací vystupovala protektorátní vláda jako samostatný subjekt, byť jím zejména po Heydrichových správních reformách rozhodně nebyla. Ve skutečnosti jednotliví ministři cele podléhali autoritě nacistických úřadů. Skutečnými konstruktéry manifestací tak byli nacisté (zejména Oddělení pro kulturní politiku na Úřadu říšského protektora, vedené Martinem Paulem Wolfem).
V manifestační kampani sehrál klíčovou roli strach. Média cíleně podněcovala davovou psychózu, která postupně narůstala až do 18. června, který nacisté stanovili jako poslední termín beztrestného udání. Šířily se cíleně podporované fámy o decimaci českého národa, o plánovaných popravách 100 tisíc Čechů. V atmosféře této mediální hysterie a poplašných zpráv selhal parašutista Karel Čurda a udal své kolegy. Obyvatelé Protektorátu dopadení atentátníků (taktéž 18. 6.) mohli vnímat jako úlevu. Vládní manifestace byly z pozadí řízeny státním sekretářem SS-gruppenführerem Frankem, jeho tajemníkem Robertem Giesem, zástupcem říšského protektora SS-oberstgruppenführerem Kurtem Daluegem, pražským velitelem SiPo a SD Horstem Böhmem a náměstkem pražského primátora Josefem Pfitznerem. Do manifestací věrnosti se mělo zapojit co nejvíce obyvatel Protektorátu. Lidé i korporace (např. odbory) byli nuceni k demonstrativním aktům participace: měli přijímat rezoluce, podepisovat protestní petice, řečníci všech možných korporací odsuzovali atentát, Edvard Beneš byl teatrálně vylučován z národa, přijímaly se sliby věrnosti říši.
Důležitou roli měli v rámci manifestační kampaně sehrát umělci. Dle protektorátní ideologie patřilo umění (vedle práce) k dalším pozitivně hodnoceným atributům češství. Umělci, kteří v české společnosti již od národního obrození plnili funkci elity národa, tak měli reprezentovat vzorové protektorátní jednání. Klíčovou roli sehrál v tomto ohledu manifestační slib věrnosti říši, inscenovaný v Národním divadle 24. června 1942. Po dramatických událostech v rámci heydrichiády nacistická moc prostřednictvím protektorátní vlády umělce dále korumpovala udílením národních cen: za rok 1942 ji přijali kupříkladu Adina Mandlová, Otakar Vávra, Vlasta Burian, František Hrubín, Karel Svolinský, František Kožík aj. Rozkvět hudby, literatury a filmu se měl stát výrazem „normalizace“ poměrů v Protektorátu. Zejména filmovou popkulturu s její poklidnou atmosférou lehkých komedií a romantických filmů o lásce inscenovala protektorátní moc jako konsensuální prostor přijetí podmínek. V roce 1942 těchto děl vznikla celá řada: kupříkladu Martin Frič natočil komedii Valentin Dobrotivý s Oldřichem Novým, Otakar Vávra natočil melodramatický snímek Okouzlená s Natašou Gollovou a Adinou Mandlovou, nabízela obyvatelům Protektorátu útěšnou iluzi světa bez konfliktů.
Významnou roli sehráli též kolaborantští novináři, kteří se výrazně zapojili do propagandistické kampaně. Předseda Národního svazu novinářů Václav Krychtálek vystoupil na sjezdu svazu 22. června s návrhem uvěznit rodinné příslušníky Čechů, kteří po 15. březnu 1939 odešli do exilu: „Ve jménu každého nešťastníka, jehož příbuzní byli Benešem posláni na smrt, ve jménu českých novinářů žádám, aby rodiny Beneše, Feierabenda, Bechyněho, Nečase, Ripky, Outraty, Laušmana, Majera a zbývajících emigrantů, kteří zde mají všichni své příbuzné, byly považovány za rukojmí a aby na explosi nějaké další bomby, bylo odpovězeno jejich krví. Národ to s díky pozdraví, neboť nikdo v tomto národě neshromáždil na svoji hlavu tak mnoho nenávisti, jako v těchto dnech Beneš a jeho emigranti. Jestliže pan Beneš neporozuměl volání: Naše krev na tvoji hlavu, zavoláme na něho: Tvoji krev na tvoji hlavu.“ (Pražané pod tlakem nacistické propagandy během druhého stanného práva na území tzv. protektorátu Čechy a Morava, s. 448n)
Vládní projevy pronesené v souvislostech represivního tlaku po atentátu na Heydricha představují vhodný materiál pro obecnější reflexi protektorátní ideologie, neboť ji představují ve velmi koncentrované podobě a navíc v jasně ohraničeném recepčním kontextu. Ideologická indoktrinace měla zřetelné zacílení: pokoušela se český národ prezentovat jako pokojné společenství pracovitých dělníků a sedláků, kteří v duchu svatováclavské tradice (jak jí rozuměli nacisté) přijímají civilizační nadřazenost panující árijské rasy. Češi měli být poslušní a pracovití. V projevech představitelů protektorátní vlády i státního prezidenta Háchy, pronesených v rámci manifestací loajality, je étos poklidné práce pro říši opakovaně zdůrazňován. Hodnotové ukotvení protektorátní ideologie se koncentruje kolem několika klíčových témat. V následujících odstavcích se pokusím o hlubší analýzu těchto základních stavebních prvků diskurzu kolaborace.
Dominantní pozici má motiv práce. Češi jsou dle protektorátní ideologie pracovitým národem. Netouží po ničem jiném než po pokojné práci. Když ministr veřejné dopravy a techniky Jindřich Kamenický promlouval 10. června v Plzni k zaměstnancům veřejné dopravy a technické služby, prezentoval práci jako „jedinou cestu“, která českému národu ve vztahu k říši zbývá: „Je to práce, tak věrná a svědomitá, jak jste ji až dosud konali dnem i nocí u svých pracovních stolů, v dílnách, výtopnách, na tratích, ve stanicích i na silnicích, v dopravních kancelářích i u poštovních přepážek, u telegrafních přístrojů a v telefonních centrálách, všude, kam vás pracovní příkaz vyššího určení vašeho zapojení do velikého pracovního společenství Říše postavil. Touto prací, vykonávanou se stupňovanou horlivostí, jste povinni Říši, která před vaše pracoviště staví svůj ochranný štít, jste povinni památce Velikého mrtvého, který neváhal tento štít držeti až do posledního vydechnutí, jste jí povinni svému národu, jemuž vykupujete svým kladným podílem na práci pro konečné vítězství Říše jeho místo na slunci, jste jím povinni sobě samým i svým rodinám, svým dětem, které budou jednou od vás žádat počet o tom, jak jste naložili z možnostmi, které vám byly poskytnuty pro budování budoucnosti generací, které přijdou po nás.“ (V hodině dvanácté, s. 34n) Na rozdíl od metaforiky práce v komunistické ideologii, která v padesátých letech práci inscenovala jako radostné a kolektivní budování nového světa či jako boj proti starému světu kapitalistických vykořisťovatelů, prezentuje protektorátní ideologie práci jako tichou a nenápadnou činnost v ústraní. Pokojná práce se stává synonymem apolitičnosti, rezignace na věci veřejné. Kamenického „pracovní společenství“ ostatně neevokuje kolektiv jako masu lidí (např. socialistické stavby mládeže), ale přísně shora organizovaný prostor, v němž má každý své jasně dané místo, kde samostatně pracuje s vědomím toho, že i ostatní jsou „příkazem vyššího určení“ zapojeni do díla. Podobně jako v případě komunistické ideologie 50. let se i zde objevuje snaha začlenit „český úděl“ do širších politických a historických souvislostí diskurzu války. Pokojná práce tak není jen výrazem role národa heilótů ve vztahu k panující germánské rase, ale představuje též významný příspěvek Čechů ke germánskému boji se zkázonosným bolševismem.
S emblematikou práce protektorátní ideologie často spojuje motiv dětí. Ty se stávají symbolem budoucího času a jeho potenciality. Přítomnost je prezentována jako doba zlomových rozhodnutí, která zásadním způsobem ovlivní budoucnost. Kamenický ve výše citované ukázce Plzeňákům připomíná, že jejich děti se jednou budou ptát, jak se v této zlomové chvíli zachovali, že „budou jednou žádat počet“. Moravec při slibu věrnosti na Václavském náměstí hrozí, že další „šílené podniky proti Říši“ by znamenaly „neodvratný konec národa“. Konvenční sémantika, jež spojuje poctivou práci se šťastnou budoucností dětí, tak s ohledem na probíhající represe vyznívá i jako hrozba: nebudete-li pokojně pracovat, nemají vaše děti budoucnost. Potenciálním odpůrcům nacistické moci se tímto připomíná, že na sebe berou odpovědnost i za budoucnost svých dětí. Červnové dny mezi Heydrichovou smrtí a zrušením výjimečného stavu protektorátní ideologie prezentuje jako dobu, v níž se rozhoduje o budoucnosti národa. Krveprolití lze zastavit jednoznačným příklonem k říši, přijetím role pokojného a pracovitého národa. Tragický patos „rozhodující chvíle“ se odráží ve většině titulků, jež v tisku a rozhlase uvozovaly projevy protektorátní vlády: Na osudném rozcestí, V hodině trpného bolu, Tvrdé zúčtování a vnitřní očista, Jasně, nesmlouvavě, jednoznačně, Chvíle vyzrála do zoufalé osudovosti, Poslední cesta a poslední příležitost, V hodině dvanácté aj.
Důležitou roli hraje v protektorátní ideologii též metaforika krve. V duchu nacistické ideologie se stává jedním z emblémů národní pospolitosti. V rozhlasovém projevu v den Heydrichovy smrti hovořil Emanuel Moravec o propasti mezi českým národem a „zločinci“, kteří „byli naši blízcí po jazyku, i když zcela cizí po krvi“. (V hodině dvanácté, s. 28) Již dříve vyzval český národ, „aby se postavil proti této zrádné vlastní krvi tvrdě“. (V hodině dvanácté, s. 12) Obraznost krve nebyla v tomto případě pouhou metaforou, neboť paralelně probíhalo rozsáhlé zatýkání, každý den se v tisku i rozhlase objevovala další jména popravených. Moravec i protektorátní vláda přičítali odpovědnost za prolitou krev „dobrodruhu“ Benešovi, Moravec jej dokonce překřtil na „Beneše Krvavého“, aby zdůraznil jeho údajnou touhu po české krvi: „tak se pan Beneš přece jen dostal k teplé české krvi.“ (V hodině dvanácté, s. 22) Zatčení a popravení se dle Moravce stali obětí Benešovy politiky, která spoléhala na to, že „Češi jsou dobří lidé, mají slabé srdce a pro své soukmenovce určitou shovívavost“. Prolitou krví chtěl Beneš dle Moravce získat politický kapitál, chtěl před Stalinem a Churchillem „markýrovat“ revoluci proti říši: „Věděl prostě bezpečně, že se mu podaří prolít českou krev, krev těch, kteří buď jemu přímo slouží, ale ještě spíše krev mnohých českých bloudů, kteří s panem Benešem nechtějí míti nic společného, nýbrž kterým bylo prostě jeho agentů, jež poslal na jistou smrt, nějak líto.“ (Tamtéž)
Obraznost krve staví protektorátní ideologie do kontrapunktu s motivem peněz: „V Anglii se radují, když v naší zemi teče krev. Česká krev představuje pro ně peníze. Čím více české krve přijde nazmar, tím vyšší jsou číslice na šecích, jež vděčná vláda britská potom té sebrance vystavuje.“ (V hodině dvanácté, s. 12) Obdobně: „Oněm Čechům, kteří se dali do služeb Anglie a sovětského Ruska a kteří ze zahraničí popouzejí český národ k hloupostem a politickým zločinům, nezáleží na české krvi, nýbrž na tom, kolik od Anglie dostanou. Pan Beneš a čeládka kolem něho musí přec počítat také s tím, že Anglie prohraje a pro ten případ potřebují hodně peněz, aby někde na konci světa mohli klidně žít a nic nedělat.“ (V hodině dvanácté, s. 22) Londýnský „lžiprezident“ tak má být diskreditován. Emanuel Moravec v souvislosti s Benešem rád hovořil o Jidášovi, který přijal od Anglie svých „třicet stříbrných“. Orientace na peníze má londýnský exil delegitimovat – na rozdíl od jediné „zákonné“ protektorátní vlády nejde Benešovi o hodnoty, o blaho národa, ale o vlastní prospěch a především o peníze. Tento Benešův negativní portrét rezonuje s celou řadou motivů, jež v rámci nacistické ideologie utvářely obraz „zrádné židovské plutokracie“.
V rámci vnucovaného sebeobrazu národa plní důležitou funkci motiv zrady. Češi jsou národem, jenž byl všemi s výjimkou Němců zrazen a opuštěn. Zde protektorátní ideologie čerpá z intenzivně prožívaného traumatu Mnichova a účelově rozvíjí metaforiku mnichovské zrady. Vedle zrádných Angličanů se objevuje i sovětské Rusko. Z tíživé zkušenosti Mnichova vyplývá dle protektorátní ideologie poučení: český národ dosáhne blahobytu jen pod ochranou tzv. Velkoněmecké říše. Takto konkretizovaný motiv zrady je kladen do protikladu s pozitivně hodnocenou věrností. Právě věrnost se má stát jednou z klíčových hodnot protektorátního češství. Zrazovaní Češi by více než jiné národy měli ctít věrnost. Zrada slouží jako nástroj vyloučení ze společenství národa: kdo se věrně nedrží říše, stává se zrádcem národa. V manifestu z 19. června to státní prezident Hácha formuloval jednoznačně: „Není Čechem, kdo do našich krajů vnáší rozklad, zradu a zločin. Pro tyto lidi nemějte slitování. Jde o zločinné žháře, kteří nás chtějí připravit o rodnou střechu nad hlavou, o náš drahý český domov. Tyto zrádce, na prvém místě pana Beneše, jsme navždy vyloučili z národa.“ (V hodině dvanácté, s. 56) Toto vyloučení není jen pomyslné, ale v případě Edvarda Beneše získává i rituální výraz. Beneš byl veřejně „vyloučen z národa“, konaly se spektakulární akce, na nichž občané o vyloučení hlasovali či sepisovali souhlasné petice.
Důležitou součást protektorátní ideologie tvořil též obraz průměrného Čecha a jeho národního charakteru. V konstruování těchto účelových národních sebeobrazů vynikl především Emanuel Moravec, jenž s oblibou líčil Čechy jako důvěřivý národ „bloudů“, kteří ve své naivitě leckomu sednou na lep. S ohledem na tento ideologický stereotyp „pobloudilého Čecha“ akcentuje protektorátní ideologie hodnotu zdravého selského rozumu, který má též patřit k výbavě typického Čecha. Zdravý rozum však v kontextu Protektorátu získává specifické konotace. Rozumné je přijetí podmínek, loajalita či dokonce kolaborace. Moravec se stylizuje do role vědoucího kritika českého národního charakteru, kterému národ nenaslouchal, a proto se ocitl v problémech. Moravcův konstrukt češství kombinuje kritické motivy (národ důvěřivých „hejlů“) s pozitivními sebeobrazy (pracovitý národ, národ hudebníků aj.). Jako esenci negativních charakteristik představuje švejkovství: „Španělé mají z přežité minulosti rytíře, který bojoval s větrnými mlýny a který si stádo ovcí spletl s vojenskými houfy. U nás takového příslušníka přežité minulosti, který zápasí se stíny a vyhrává ve své bláhovosti věci dávno prohrané a zkáze propadlé, představuje však typ slizkého egoisty, přihlouplého, ale ve své omezenosti nebezpečně vychytralého prospěcháře. Myslím dobrého vojáka Švejka… Mluvil jsem k českému lidu léta v rozhlase jako vojenský pensista, který dost dobře tušil vývoj a který proto trnul ve starostech o vlastní národ. Mluvil jsem k českému lidu jako ministr. Psal jsem, přesvědčoval. Ale v poslední době chyběla mi už slova, která by dovedla otevřít zámek ve vratech k českému rozumu. Inteligence filosofa, ale charakter pokoutního kramáře. Pracovitost mravence, ale rozhled slimáka. To jsou známky naší nešťastné národní rázovitosti, která vrcholí nechutnou figurou prospěchářského lenocha a titulárního blba Švejka.“ (V hodině dvanácté, s. 29)
V českých moderních dějinách nalezneme jen málo situací, kdy bylo přijetí ideologického výkladu aktuálních událostí vyžadováno pod tak silným represivním tlakem. Na rozdíl od tzv. normalizace po roce 1968 nehrozila v případě odmítnutí pouze ztráta zaměstnání a společenská degradace, ale šlo skutečně o život, jak dosvědčovaly seznamy popravených, jež denně zveřejňovaly rozhlas a noviny. A to nejen o život jednotlivce, ale též příbuzných a, jak dosvědčují Lidice i Ležáky, též celých vesnic. Tento mimořádně silný represivní tlak na přijetí oficiálního výkladu atentátu však zároveň výrazně omezoval persvazivní dosah ideologie. Pro většinu účastníků manifestačních slibů věrnosti mohlo přijetí shora vynucené role představovat pouze vnějškové gesto, od nějž se dokázali vnitřně distancovat. Nemuselo je tedy zasáhnout tak mravně devastujícím způsobem, jako se tomu dělo v případě normalizačního poučení z kontrarevoluce, v jehož rámci byli občané nuceni, aby „pouze“ kvůli zachování své společenské pozice a materiálním jistotám deklarovali tzv. pomýlení. Přítomnost na manifestacích věrnosti, hajlování a provolávání nacistických pozdravů, to vše se mohlo stát pouze výrazem legitimního strachu o život. Protektorátní ideologie tak s ohledem na plošnou internalizaci deklarovaných hodnot a postojů neuspěla. Zejména ve srovnání s komunistickou ideologií, jež si na přelomu 40. a 50. let získala v řadách obyvatel Čech a Moravy značné sympatie, lze její persvazivní dopad na veřejné mínění marginalizovat. Přesto nelze přehlédnout některé společenské důsledky masových demonstrací věrnosti říši. Ačkoliv byly tyto akce inscenované, legitimizovaly plošně občanskou pasivitu a přizpůsobivost vůči protektorátní moci. Postoje a hodnoty exilu byly díky tvrdé reakci na atentát spíše delegitimizovány. Národ tak mohl odolávat primární ideologické indoktrinaci (odolnost obyvatel Protektorátu vůči oficiální ideologii ostatně umocnil tradiční nacionální diskurz, jenž aktivity protektorátní vlády a Moravcovy kolaborantské proslovy delegitimizoval jako proněmecké a tudíž protinárodní), v sekundární rovině však masové demonstrace internalizovaly hodnotové postoje a vzory chování, jež vedly k občanské pasivitě, rezignaci a flexibilitě. Občané se na veřejnosti tvářili, že protektorátní ideologii přijali za svou. Ze srovnání protektorátní a komunistické ideologie vystupuje otázka, který z modelů indoktrinace s sebou přináší hlubší důsledky, zda protektorátní – vynucený tvrdým tlakem a spojený s represemi (zatýkání, popravy), či komunistický – založený na persvazi a inscenované kontinuitě s nacionálním diskurzem. Vůči nacistickým represím se historická paměť národa snadno vymezí, vzpomínku na tragické oběti nacistické zvůle lze konfrontovat s jasně vymezeným obrazem nepřítele, jenž je navíc konstruován na pozadí tradičních nacionálních stereotypů. Jak ovšem reflektovat dopady komunistické ideologie, když došlo k její částečné internalizaci a k pozvolnému pronikání ideologických stereotypů do samotného sebeobrazu národního společenství, včetně historické paměti?
