Dějepis není o rekapitulaci faktů, ale o interpretaci

Lenka Hanovská Petr Sedlák: Dějepis není o rekapitulaci faktů, ale o interpretaci

O tom, jak vyučovat lépe dějepis, zvláště pak moderní dějiny, se v současné době vede široká celospolečenská diskuse. V médiích často můžeme číst komentáře o nedostatečnosti výuky dějepisu na středních a základních školách, o potřebě výuky soudobých dějin a k diskusi se zapojují vedle rodičů a učitelů také didaktici a vzdělávací experti. Nedávno debatu rozvířila dokonce tajná služba (BIS). Každý aktér svou nespokojenost formuluje různě, měla by zde ale panovat shoda na didaktických cílech.

Oddělení vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů působí na poli dějepisného vzdělávání od roku 2010 a poskytuje učitelům a školám systematickou podporu. Činí tak několika způsoby: zve učitele do hlavního města i regionů na své semináře, vyvíjí ve spolupráci s didaktiky a historiky výukové materiály vhodné pro výuku moderních dějin. Dále pak spolupracuje dlouhodobě s učiteli i školami a ověřuje účinnost aplikovaných metod.

Systematický přístup oddělení se opírá o výukové koncepce neboli ověřené teorie převzaté z didaktiky dějepisu. Inovace spočívají především v principu faktografické redukce. To s sebou nese obrat od tradičního pojetí dějepisu jako předmětu, jehož smysl spočívá v předávání zdánlivých historických fakt, k inovativnímu pojetí dějepisu soustředěného na rozvoj žákovských kompetencí. Takový dějepis vychází z žákovských předporozumění historii a učí práci s nimi. Rozvíjí schopnosti pochopení vlastního východiska a upozorňuje, že dějepis a historie obecně není rekapitulace fakt, ale spíše analýza a interpretace toho, proč a jak si určitá fakta o minulosti lidé tak či onak vybírají. Jinými slovy jde o to, ukázat historii jako vyprávění, která je třeba číst kriticky, s možností srovnání a různých hodnocení. Inovativní výuka dějepisu vede k něčemu takovému, čemu se říká historické myšlení nebo historická gramotnost – jak obrat formulují mimo jiné metodické komentáře k RVP.

Podstatu proměny historického vzdělávání ve prospěch historického myšlení dobře zachycuje diagram americké historičky a popularizátorky vědy Lisy Gilbert. Diagram ukazuje, co všechno se skrývá pod pojmem historie, a s čím vším tedy učitel při výuce dějepisu pracuje. Jednak jsou zde historická fakta, která zpracovávají historici jako výsledek akademického bádání v dějepisných učebnicích ve formě faktografie. Fakta jsou neoddiskutovatelná a slouží jako základ dějepisné výuky. Výuka nicméně nespočívá v předání faktografie, ale spíše ve schopnosti vyzdvihnout nejpodstatnější fakta a rozvinout u žáků schopnosti práce s nimi. To je smyslem obecné historie, která se obrací na každého a zohledňuje, že do chápání historie vstupují různé faktory. Je to jednak rodinná paměť (rodinné vzpomínky a paměti), jednak určité povědomí o populární historii, kterou studenti vstřebali z různých populárních zdrojů, jako je film, fotka, video. Učitel ve výuce pracuje se všemi těmito koncepty.

Většina výukových materiálů oddělení vzdělávání se zaměřuje na rozvoj výše uvedených kompetencí. Jako nejvýznamnější výukový materiál založený na těchto principech zmiňme aplikaci HistoryLab. Ta velmi jednoduchou formou pracuje na principu badatelské výuky převážně s fotografií, případně jinými srozumitelnými historickými prameny, a pomocí vhodně volených otázek vede studenty k jejich promýšlení, analýze a interpretaci jako konkrétních obrazů minulosti, do kterých ji zakódovali jejich tvůrci. Na fotografii se ukazuje například prezident Masaryk na koni pohlížející na Prahu na Bílé hoře a žák je veden k přemýšlení o symbolice místa, ale též například o symbolice postoje či vůbec způsobu zobrazení osoby prezidenta. Minulost se zde ukazuje ve formě výkladu jako obraz, interpretace, příběh a vyprávění a žák se je učí rozpoznávat, analyzovat a reinterpretovat na základě schopností osvojených dějepisnou výchovou. (V této perspektivě nelze zatajit posun od výuky k výchově.) Jedná se především o schopnost odhalovat kauzalitu, možnosti, etické a společenské důsledky určité formy výkladu. Takové dovednosti zakládají kritický přístup k informacím v životě obecně. Materiály jsou volně ke stažení online v digitální formě.

Mezi další učiteli oblíbené materiály patří například Dějepisné sešity: Toufar. Sada cvičení se věnuje příběhu katolického faráře umučeného Státní bezpečností. Na příběhu studenti sledují poválečnou historii Československa, učí se badatelsky pracovat s prameny o dobových reáliích. Sešity zároveň otevírají některé nadčasové otázky z oblasti etiky, náboženství, politiky. Ukazují historii jako živý a otevřený problém. Komiksový žánr, ve kterém je cvičení zpracováno, přitom představuje poutavou formu pro současného uživatele.

Historik a didaktik oddělení Kamil Činátl připodobňuje současnou realitu dějepisného vzdělávání v metafoře, ve které fakta zavalují mysl žáka jako mouka. Množství suchopárných dat mu brání o minulosti tvořivě myslet. Žáci, vybízí, ať jsou vtaženi do výuky přes emoce, které různé výklady minulosti vzbuzují. Byť to bývají výklady třeba i sporné, anebo právě proto. Podle Činátla představuje kontroverze pomyslný kvas, který suchou mouku promění v živé a tvárné těsto. S tímto přirovnáním se ztotožňujeme.

Vyšlo v dubnovém čísle časopisu Řízení školy