D21 v médiích
Naše účast v médiích v kontextu zejména diskuse o výuce moderních dějin – výběr toho klíčového.
2021
Jak se bude jednou o koronaviru učit v hodinách dějepisu? Nejen na tuto otázku odpovídal Kamil Činátl v březnovém rozhovoru pro Seznam Zprávy. „Pandemie ve svých důsledcích není jen o vlastní nemoci, ale má řadu vedlejších dopadů, které mohou být z dlouhodobého hlediska zcela zásadní. My dnes tušíme především ty ekonomické, stejně závažné však jsou však ty sociální a kulturní. Předpokládám, že pro budoucí dějepis bude pandemie významná i pro své dlouhodobé důsledky, které zatím můžeme jen odhadovat.“
2020
V prosincovém vydání Art Antiques vyšla recenze publikace Jak vystavujeme soudobé dějiny. Muzeum v diskusi autorů Jakuba Jareše, Čeňka Pýchy a Václava Sixty. Dle recenzenta Karla Šimy je „velmi čtivým a pestrým úvodem do tzv. nové muzeologie, tedy pohledu na muzeum, který se ve světě rozvíjí již více než třicet let, ale u nás je stále zejména pro širší veřejnost novým terénem.“ Šima opakovaně oceňuje snahu o dialog („Autoři se přitom nesnaží o bombastickou paušální kritiku toho, jak se dnes u nás historické expozice dělají, ale spíše opatrně analyticky a v dialogu ukazují, v čem je česká muzejní praxe zastaralá a kde a v jakém kontextu se jistou zakonzervovanost daří překonávat.“) a stejně tak kladně hodnotí otevření diskusního pole, které poukazuje na odlišnost názorů na současnou prezentaci soudobých dějin.
V listopadu přijal Kamil Činátl pozvání ČRo Plus do pořadu Hovory, kde debatoval o budoucnosti českého školního dějepisu a věnoval se mj. aplikaci HistoryLab: „Jedna z idejí HistoryLabu je využít prostředí a dovednosti, které žáci už mají, to znamená kompetenci pracovat v digitální aplikaci, vyhledávat na internetu k výuce dějepisu. Protože některé formáty výuky, které ve škole stále přetrvávají, jsou z pohledu žáků svou medialitou zoufale staré. … Chceme-li dosáhnout nějaké efektivity ve vzdělávání, tak musíme respektovat výchozí pozici žáků. A technologické řešení se ukazuje jako klíčové.“
Značný mediální zájem vyvolala námi spolupořádaná výstava ReporTvář Julia Fučíka. Věnovali se jí například na ČRo Vltava či Aktuálně.cz, kde Kamil Činátl uvedl: „Zaníceně diskutujeme o tom, zda měla, či neměla být odstraněna socha maršála Koněva anebo zda jsme se měli, či neměli bránit v roce 1938 nacistickému Německu. A stejné je to s Fučíkem. Jeho příběh je mimořádně dobrá příležitost k rozvíjení kritického myšlení o zlomových etapách naší historie.“ Výstava vyvolala ohlas i v dalších médiích.
Čeněk Pýcha v rozhovoru s Lenkou Kabrhelovou pro Český rozhlas rozebíral, komu bychom měli vzdávat hold a co současná situace prozrazuje o tom, jak jsme schopni pracovat s naší historickou pamětí. Díl podcastu Vinohradská 12 se 16. 6. 2020 věnoval aktuálnímu tématu odstraňování nebo poškozování soch a památníků u nás i v zahraničí.
4.4. o našich webinářích napsal Český rozhlas: „Za normálních okolností měl historik Jaroslav Pinkas přednášku pro 30 lidí. Jen co přešel kvůli epidemii nového koronaviru na online výuku, narostl mu počet posluchačů šestinásobně. A mohl přitom zůstat na své chalupě na Vysočině.“
19.1. byl hostem vysílání Českého rozhlasu Plus náš kolega Jaroslav Pinkas. S Ivanem Malým pohovořil o proměně českých dějepisných učebnic ve dvacátém století i o důvodech, proč se za normalizace ani v devadesátých letech neučily soudobé dějiny. Jak didakticky přistupovat ke kontroverzním událostem moderních a soudobých dějin vysvětluje Pinkas dále v rozhovoru.
„Kdo disponuje historickou gramotností, je schopen kriticky pracovat s informacemi, nenechá sebou snadno manipulovat, nevidí svět černobíle, dokáže tolerovat názory druhých a přitom věcně a podloženě argumentovat v diskusi. Výuka dějepisu může tyto důležité schopnosti rozvíjet, chce to ale její zásadní změnu.“ Na Aktuálně.cz vyšel článek o aplikaci HistoryLab, jež se vyvíjí pro účely dějepisné výuky. Náš kolega Kamil Činátl, jenž projekt několika institucí HistoryLab vede, reflektuje současný stav a navrhuje alternativní cesty dějepisné výuky. Článek rovněž věnuje prostor zkušenostem dějepisářů, kteří HistoryLab v současné době testují.
Jakou budoucnost nabízeli? Zdroj: historylab.cz
2019
Jaroslav Pinkas byl 9. 12. hostem v DVTV. V rozhovoru s Emmou Smetanou zdůraznil, že v demokratické společnosti by nemělo být prioritou podporovat jednotný výklad nejnovějších dějin. Namísto toho by ve výuce mělo jít o rozvoj historické gramotnosti. „Pokud usilujeme o historickou gramotnost a rozvoj historického myšlení, pak nedáváme předem hotové výklady, ale dáváme zdroje, na jejichž základě žáci formulují své vlastní postoje. A ty postoje zcela logicky budou odlišné. My bychom měli žáky naučit, že to není tak, že jedna interpretace je správná a ostatní jsou špatně. Může existovat více správných interpretací v závislosti na hodnotových východiscích toho kterého žáka.”
Jaroslav Pinkas v rozhovoru s Emmou Smetanou. Screenshot z DVTV (video.aktualne.cz)
O testování aplikace HistoryLab v pedagogické praxi si 26. 11. na Vltavě Českého rozhlasu povídali Hana Hrádková, Kamil Činátl a Tomáš Dufka. Činátl zmínil citlivé tematické oblasti současné dějepisné výuky: „Jsou tu nová témata [...] jako třeba vztah k migrantům nebo romský holocaust. Jako kontroverzní téma se začíná objevovat i Evropská unie, protože přibývá studentů, kteří si z domácího prostředí přináší negativní postoj k příběhu evropské integrace a k evropským institucím.”
Na iHned.cz 24. 11. vyšel rozsáhlejší rozhovor s Jaroslavem Pinkasem o nedostatcích současného nastavení výuky dějepisu a o prosazování alternativních směrů. „České učebnice nepodněcují ke kladení otázek, ale jen k reprodukci správných odpovědí. My se snažíme stavět dějiny problémově, což je, řekl bych, jediné v souladu s deklarovanými normami. Současná praxe je s nimi naopak v rozporu.”
Jaroslav Pinkas v rozhovoru pro iHned.cz. Foto: Honza Mudra
Jaroslav Pinkas představil v Hospodářských novinách 19. 11. projekt nové učebnice dějepisu pro 21. století: „Cílem historického vzdělávání není vychovávat malé historiky, ale rozvíjet historické myšlení,“ popisuje Pinkas hlavní nit, kterou při tvorbě učebnice autoři sledují. Inspirují se hlavně v Německu. „Prakticky ve všech současných německých učebnicích tvoří výklad maximálně polovinu obsahu. Zbytek prostoru zaujímají školní historické prameny – vzpomínky, ilustrace, mapky, plakáty, fotky a podobně.“
zdroj: ČTK
Kamil Činátl vystoupil 10. 11. v Seznam Zprávách, konkrétně v pořadu Výzva Markéty Bidrmanové. Hovořil o způsobech vzpomínání na listopad 1989. Poukázal na to, že česká společnost se po třiceti letech nachází v jiném kontextuálním rámci, ve kterém například ideologická pozice antikomunismu neposkytuje odpovědi na problémy, se kterými se nyní vypořádáváme. „Nemyslím si, že by to bylo dáno pamětí, je to také tím, že do toho veřejného prostoru vstoupila řada dalších témat, která debatě o komunismu a antikomunismu nějak konkurují. Lidé řeší celou řadu problémů, které nemají s touto otázkou přímou souvislost. To jsou třeba drahé byty nebo klimatická krize nebo sociální problémy, sociální nerovnosti v současné české společnosti.”
Vojtěch Ripka v zářijovém vydání časopisu Řízení školy promluvil o charakteru změn, kterými by si měla projít výuka dějepisu na školách: výuka by se měla věnovat nejenom „zjednodušené akademické historii, ale také kritickému posouzení zdrojů vlastní identity z rodiny a okolí a nejvlivnějšího zdroje, jímž je otisk historie v populární kultuře.”
Ve výročním Speciálu Respektu (15. 10.) se Kamil Činátl vyjádřil k problematice školního výkladu nejnovějších dějin, v němž rok 1989 sehrává teleologickou úlohu „konce dějin.“ „Chyba je v tom, že listopad má ve školních výkladech obvykle podobu jakéhosi konce dějin. Předchozí události směřují již od roku 1948 k sametové revoluci jako k happy endu. Dál jako by už nebylo co řešit. To je ovšem pro mladé publikum neproduktivní situace, protože jim je samozřejmě jasné, že dějiny roku 1989 neskončily.”
Zdroj: Respekt, foto: Matěj Stránský
Na začátku září 2019 se Čeněk Pýcha vyjádřil ke kauze sochy maršála Koněva v pořadu Přes Čáru na Radiu Wave: „Ze své oborové perspektivy didaktika dějepisu si myslím, že situace je zajímavější, když tam ta socha zůstává.”
Kamil Činátl se 24. 7. účastnil diskuze o vyprávění Věry Sosnarové v rámci televizní relace ČT24 Události, komentáře: „Psychologové, kteří se zabývají problematikou falešné paměti, tak hovoří o tom, že lidé, kteří mají takto traumatické vzpomínky, si mohou v některých případech vytvořit nějakou paměť, která je prostě pro ně nějakým způsobem útěšná, lepší a myslím si, že něco podobného se mohlo stát i v tomto případě.“
Kamil Činátl v pořadu Události, Komentáře, 24.7.2019. Screenshot z ČT24
Vojtěch Ripka se ohlíží za odbornou debatou s názvem Nakolik škola pomáhá rozumět historii, která proběhla 23. 5. „Pokud však máme dosáhnout nějaké změny na poli dějepisného vzdělávání, je třeba usilovat o to, aby veřejnost byla o školní výuce adekvátně informována, a tedy aby novináři a média ustoupili od snahy podávat stereotypní a bulvární obrazy (které jsou mylné) a také aby pochopili změny, ke kterým na poli dějepisné výuky pomalu ale jistě dochází. Kulaté stoly a konference budiž příležitostí k takovému vysvětlování a diskusi.”
Z diskuze Nakolik škola pomáhá rozumět historii, EDUin a SKAV. Screenshot z YouTube.
V České televizi byl 30. 5. představen náš projekt Obrazy války. O pozadí vzniku projektu ve Studiu 6 hovořil Jaroslav Pinkas: „Chybí dostatek materiálů, které by učitelům umožnily tematizovat minulost atraktivnějším způsobem a které by zároveň odkazovaly k mediální podstatě minulosti. Protože minulost, zvláště druhá světová válka, je mládeží vnímána právě skrze mediální obrazy.”
Studio 6, 30.5.2019, Screenshot pořadu z webu ČT24.
Kauza výroční zprávy BIS vedla k širší společenské debatě o charakteru školní výuky moderních dějin. Tématu se dotýká díl Historie.cs z 9. 3. Hosty ve studiu byli Kamil Činátl a Jaroslav Najbert z našeho Oddělení. Diskutovali společně se Zdeňkem Benešem a Vladimírem Kučerou: „Myslím si, že úkolem dějepisného vzdělávání kromě toho, že předáváme nějaký příběh a že předáváme nějaký soubor faktů, je vést žáky a studenty k tomu, aby byli schopni v těchto debatách zodpovědně argumentovat a tolerovat postoje druhých. Ten stav, v němž by dějepis byl jeden uzavřený příběh, na kterém bychom se všichni shodli a který by škola autoritativně předávala, je nežádoucí. Pro mě je to stav, který je typický pro hegemonní vládnoucí ideologii. Spory, debaty a diskuze jsou proto žádoucí,“ nastínil svou pozici Kamil Činátl.
Kamil Činátl, Zdeněk Beneš, Vladimír Kučera, Jaroslav Najbert (zleva), Historie.cs: Dějepis nejen podle BIS, 9. 3. 2019, Screenshot pořadu.
2018
Vojtěch Ripka v rozhovoru s Petrem Horkým pro Respekt, 20. 6.: „Dějiny by neměly být uzavřeným systémem k naučení, ale otevřeným problémem k poznávání.“
Jak pracovat s HistoryLabem v rámci výuky dějepisu? Reportáž ČT24 ukazuje, jak žáci na hodině pracují s prameny jako 2000 slov nebo Charta 77 pomocí této online aplikace. Jedním z těch, kdo HistoryLab testoval ve výuce, byl náš kolega Jaroslav Najbert: „Minimálně u dvou, u třech skupin bylo vidět, že se neshodly. Což je super, protože to naznačuje, že historie je otevřená našemu porozumění.“
Jaroslav Najbert o aplikaci HistoryLab v reportáži České televize. Screenshot reportáže z webu ČT24.
2017
Studio 6 se 5. 10. se věnovalo seriálu České století a možnostem, jak se seriálem pracovat ve výuce. Hostem Studia byl náš kolega Jaroslav Pinkas, který představil doprovodné didaktické materiály pro žáky 9. tříd ZŠ a pro střední školy. “Učitelé si pochvalují atraktivitu té látky, protože je to výborně udělaný seriál, který předkládá dějiny formou otevřené otázky. Není to moralizující vykřičník, který se nad dějinami vznáší, ale je to otázka, která dějiny otevírá.”
Jaroslav Pinkas hostem Studia 6, 5/10/2017, ČT 24. Screenshot pořadu z webu ČT24.
2016
Ku příležitosti státního svátku 28. 9. byli do Radia Wave pozváni historici Kamil Činátl a Vít Strobach. Tématem pořadu bylo, v jakých souvztažnostech se v českém kontextu vyskytují pojmy národ a stát. Klíčové historické momenty podle Kamila Činátla hrají roli v tom, jak se k státu a národu jako společnost vztahujeme: „Jednoznačně klíčovou událostí je rozpad Československa. Proces, který jenom přispívá k propojení národního a státního. Je to paradoxní. Na jednu stranu máme pocit, že vstupujeme do liberální éry, kde se občanská identita stává dominantním klíčem k naší politické a společenské sebeidentifikaci. Ale na druhou stranu se stát etnicky homogenizuje, nikdy nebyl tak národní jako po roce 1993. A existuje druhý proud, který tu občanskou ideu státu zeslabuje. Výsledkem je, že spousta lidí tyto věci zaměňuje a upírá třeba Vietnamcům s českým státním občanstvím právo na to, aby se cítili být součástí státu. Stále je vnímají jako cizince a občany druhého řádu. To kritérium je kulturní, etnické, jazykové.“
