Nová vzdělávací platforma pro celospolečenskou diskusi o dějinách
Pracovníci vzdělávacích a vědeckých organizací (Ústav pro studium totalitních režimů, Filozofická a Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy a Filozofická fakulta J. E. Purkyně) založili společnou platformu Dějiny ve veřejném prostoru, jejímž záměrem je diskutovat o dějinách ve veřejném prostoru. Obrací se k široké veřejnosti, především k historikům, učitelům, novinářům, muzejníkům či pracovníkům jiných vzdělávacích institucí, kteří s historií každodenně pracují a podílejí se na její veřejné “distribuci”, aby pomocí platformy otevřeli a kritickým (nikoliv moralistickým a normativním) způsobem kultivovali společnou diskusi.
Způsob, jakým vykládáme dějiny a jak s touto interpretací dále nakládáme, není něčím neproblematickým a přirozeně daným. Naopak, formy interpretace i práce s dějinami si osvojujeme procesem socializace v institucích (rodina, škola, univerzita, média) a ty se na nich musí teprve dohodnout: Podobu historie na školách ovlivňují státní politiky a výsledky vědeckých bádání. Ty se však nezřídka setkávají s odlišnými interpretacemi minulosti založenými na osobních vzpomínkách. Historický názor zhusta formuje také mediální sféra, jejíž pojetí minulosti je často zjednodušené a zprostředkované různými zájmovými skupinami. Rozličné názory na dějiny se tak ve veřejném prostoru nekoordinovaně setkávají, proplétají, míjí, a to, jaké pojetí historie nakonec zvítězí, vyplyne nezřídka z osobní preference a vkusu.
Jako příklad uveďme kontroverzní téma bratří Mašínů. Určitý názor na jejich útěk před totalitou či postoj vůči tomuto činu si člověk nese zformovaný již z rodinného prostředí. Na školách potom musíme o tomto činu pojednat. Můžeme tak učinit rekapitulujícím způsobem, tzn. jmenovat fakta, co všechno během svého útěku Mašínové prožili, s čím se potýkali. Takový nárok je ryze epistemologický a ve formě rekapitulace fakt vzbudí zřídkakdy zájem žáků o téma. Současně však ve veřejném prostoru zaznívají hlasy, že o tomto typu odboje by se nemělo ve školách vůbec hovořit. Další skupiny obyvatel naopak chtějí, aby se s Mašíny pracovalo jako s hrdiny a aby se nejenom na školách takto o nich hovořilo, ale také aby jejich památku uchoval důstojný pomník. Výrazné oslavné hlasy nezřídka jednání Mašínů staví do opozice k jednání ostatních, kteří se podobně nezachovali a v komunistickém Československu přežívali. Umírněnější skupiny potom neprosazují pomník, ale uvažují o zřízení muzea bratří Mašínů, které by o odboji pojednávalo decentnější formou. Která ze skupin má pravdu a které by se mělo naslouchat? Postavit pamětní desku - nepostavit, zřídit muzeum - nezřídit, věnovat či nevěnovat se výuce na toto téma, to vše jsou otázky, které ukazují, že historie je společné téma a že je třeba o ní společně diskutovat.
Takové diskuse se nedosáhne, pokud se budou všichni vykladači historie odvolávat na pravdivost a současně budou odmítat reflexi vlastní práce s dějinami. Může se totiž například ukázat, že jejich práce s dějinami neusiluje primárně o poznání, ale má politický ráz, to znamená, že namísto epistemologie upřednostňuje utilitarismus, namísto společné historie klade historii vítězů a poražených, namísto poznání nabízí soudy.
Politická interpretace dějin představuje součást aktivistické práce s dějinami, která dějiny vykládá s praktickým záměrem. Záměry mohou být různého druhu, od bohulibých po ty opačné, nicméně k jakým důsledkům taková práce s dějinami povede, těžko předjímat. Vezměme za příklad národoveckou historii, jež fakta interpretuje “správně”, ale s bohulibým záměrem “jen” klade důraz na vybrané významy a pozitivně hodnotí vybrané prvky před jinými. Vývoj společnosti na určitém území za poslední dvě staletí interpretuje jako probouzení a boj historického národa, historickou událost jako “zkoušku”, “nástrahu”, “mezník”. Záměr je možná bohulibý - povzbudit sebevědomí národa - k jakým konkrétním činům však povede, lze jenom těžko předjímat.
Máme tedy s historií pracovat jen způsobem výkladu fakt? A mohou být vlastně fakta zcela nepolitická, neovlivněná zájmy vykladačů? Anebo máme historii snad směňovat? Interpretovat ve formě nekonfliktních a jednoznačných událostí na úkor snesitelnosti proto, aby bylo možné dějiny prodat jako zajímavý a líbivý obraz, suvenýr, zajímavé vyprávění.
Rozličné způsoby práce s dějinami představují svým způsobem konkurenční nároky na to, jak s historií ve veřejném prostoru pracovat. Rozeznávat, kdo ve veřejném prostoru o dějinách hovoří a jaký přitom klade nárok, by proto mělo být součástí běžné občanské dovednosti. Přispět k takové dovednosti si vytyčila platforma Dějiny ve veřejném prostoru, jejímž prvním počinem je konference Česká společnost a historická výročí.
