Badatelsky orientovaná výuka jako téma letní školy pro učitele
Poslední srpnový týden se v Centru současného umění DOX v Praze uskutečnil tradiční, již 10. ročník Letní školy pro učitele organizovaný Ústavem pro studium totalitních režimů, především jeho Oddělením vzdělávání. Letošním tématem byla badatelsky pojatá výuka – vzdělávací metoda založená na inovativním přístupu k dějepisu, který Oddělení vzdělávání dlouhodobě rozvíjí a prosazuje. Letní školy pravidelně poskytují prostor pro sdílení učitelům a jiným pracovníkům v oblasti vzdělávání (např. muzejníkům, galeristům, knihovníkům apod.), kteří mají zájem o nové přístupy k historickému vzdělávání. Současně nabízí příležitost těm, kteří se o těchto vzdělávacích metodách chtějí teprve něco dozvědět. Setkávání a diskuse vzdělavatelů představuje významný aspekt letních škol a program spíše než formou dlouhých teoretických přednášek probíhá způsobem workshopů a organizovaných debat.
Nejinak tomu bylo i letos. Po úvodním představení konceptu historického myšlení podle kanadského historika Petera Seixase postavili moderátoři do centra letní školy jako východisko historický pramen. Pramen představuje z hlediska badatelsky pojaté výuky stopu, která přivádí zájemce do minulosti, ale jen na základě jimi kladených otázek a jimi vytyčených hypotéz. Pramen je pro každého jiným způsobem zajímavý, rozehrává rozdílné asociace a myšlenky, evokuje jiné dotazy a způsoby, jak se každý k tomu, nač pramen odkazuje, dostane. Pramen tedy přivádí k poznání minulosti jinak než frontální výuka. Navíc nad rámec vzdělávacích cílů u studentů probouzí zájem poznávat a vede k participativnímu poznání minulosti. To znamená, že společně s objevenou minulostí badatel – ideálně – nahlédne vlastní kognitivní mapy, již osvojené vzorce a interpretace minulosti, stejně jako to, že se na konstrukci minulosti zásadním způsobem podílí.
Způsoby práce s pramenem jako stopou učitelé diskutovali v průběhu dvou dnů letní školy. Hned první den v novém formátu letní školy nazvaném „Burza nápadů“ představili účastníci letní školy z řad učitelů, každý v průběhu tří minut, pramen, s nímž ve výuce pracují. Pracovníci ve vzdělávání se tak mohli vzájemně obohatit o učební pomůcky a inspirovat se zajímavými technikami. Jako pramen byl představen například úryvek středověké kroniky s vtipnými ilustracemi a nečekanými latinskými popisky, které žáci ve výuce dešifrují. Jiný pramen představovaly tři cestopisy z různých historických období, které všechny zdůrazňují naprosto jiné skutečnosti popisované při cestě na totožné místo. Velmi zajímavým pramenem byl zápis ze soudního sporu vztahující se k vyobrazené dobové události – vyhození otroků z paluby nákladní lodi z 18. století v Karibiku z důvodu jejího přetížení a nejistoty úspěšného vylodění nákladu. Dalším příkladem pramene byl obrázek praotce Čecha, který obsazuje „českou“ kotlinu. Všechny předvedené prameny mají společný nejen fakt, že svébytně vypovídají o minulosti, otevírají navíc zajímavé problémy ve vztahu k současnosti. Pramen kontextualizovaný do současných společenských reálií nabývá podobu stopy minulosti a podněcuje bohaté debaty přesahující rámec dějepisu.
Workshopy dále rozvíjely, co všechno může sloužit jako pramen. Může jím být film, socha, fotografie, výpověď pamětníka aj. Artikl zůstává stejný, samozřejmé však není to, jak s takovým pramenem pracujeme. Sousoší dělníků, oslavující jednotu a sílu dělnického lidu, vytvořené jako umělecké dílo pro Muzeum komunismu, budí v současnosti rozpaky. Co s takovým dílem dnes, jaké vzpomínky či emoce vyvolává, jak s takovou sochou naložit? Patří do muzea komunismu, muzea dělnické třídy, anebo na „smetiště dějin“? Má ještě nějakou hodnotu? Anebo historický film. V jakém smyslu jej lze považovat za pramen? Vypovídá autenticky o minulosti, nebo pouze zobrazuje představy, které o své době vytvářeli její současníci? Nezachycuje spíše představy, které o minulosti vytváříme my sami? A nakonec citlivé téma – výpovědi pamětníků. Aniž by kdokoliv zpochybňoval jejich historickou hodnotu, můžeme výpovědi považovat za autentický pramen, anebo představují „pouze“ subjektivní interpretace a dojmy ve světle současných perspektiv?
Pramen jako stopu, tedy otisk minulosti v současnosti otevřené perspektivou budoucnosti, účastníci letní školy analyzovali na workshopech nikoliv formou teoretické diskuse, ale spíše způsobem praktického zakoušení. Vyzkoušeli si například sestavit vlastní výstavu v imaginární galerii, napsat kapitolu do moderní učebnice dějepisu, prošli několika modelovými situacemi šifrovací hry situované do pražských Holešovic, anebo pracovali s historickými „dezinformacemi“ na internetu, které rozeznávali a dále kreativně skládali. Cílem workshopů bylo ukázat, že podstatným aspektem interpretace dějin, práce s pramenem, je badatel sám. Smyslem badatelské a inovativní výuky není „jen“předat informace, ale postavit do centra výuky poznávajícího, žáka.
Ne náhodou se večerní debata, určená i veřejnosti, stočila ke studentům jako těm, o něž jde ve vzdělávání především. Pozvaní hosté z různých vzdělávacích oborů: inovátor matematického vzdělávání Milan Hejný (H-mat), Nina Rutová, propagátorka programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení (spolek Kritické myšlení), Irena Dvořáková, odbornice na fyziku (Elixír do škol), i Jaroslav Pinkas z oboru dějepisné výchovy (Dějepis v 21. století, Oddělení vzdělávání ÚSTR), se shodli na nejpodstatnějších a společných cílech různých jimi prosazovaných inovativních metod vzdělávání. Vždy jde o žáka a jeho radost z poznávání. Objevováním světa a „poznáváním zákonů žák nabývá sebevědomí, víru a důvěru ve svět i sebe sama“ (Milan Hejný). Poznávání má tedy především praktickou funkci, byť se jedná například o výuku předmětu jako je matematiky. Hravý způsob poznání pak vede žáky ideálně k autentickému zájmu o přírodu a okolní svět a také k důvěře, že na některé zákony se lze spolehnout (Irena Dvořáková). Správně pojatá výuka pak přesahuje čas vyměřený vyučovacími hodinami a ovlivňuje život studentů i mimo školní lavice. Podle Niny Rutové správná výuka především vede k tomu, že žáci poznají, že není vše objeveno a svět lze poznávat stále dál. Jaroslav Pinkas doplnil, že nejvýznamnější autoritou při poznání je si student sám. Inovativní vzdělávací metody vedou především k tomu, aby poznávající – badatel – přijal odpovědnost za proces poznávání.
Letošní počet návštěvníků letní školy, který byl téměř dvojnásobný oproti loňskému ročníku, potvrdil, že inovativní přístupy ve vzdělávání představují téma, které vzdělavatele zajímá. Nejde pouze o výuku dějepisu, ale o změny prostupující napříč jednotlivými obory. Letní škola je místem, kde se setkávají zájemci o rozvoj historického vzdělávání a přinášejí stále nové impulzy jak z praxe, tak z teoretické didaktiky.
