Realizace pilotáže: Obrazy normalizace a transformace
Alžběta Karvánek Václavíková, Anglo - německá obchodní akademie a.s.
Už zase listopadové výročí. Ale jak ho tentokrát studentům připomenout? Loni bylo 25. výroční, tak se nějaká ta výstava dala navštívit, ale letos – kde nic, tu nic.
Dějiny 20. století se na naší škole učí ve 3. ročníku. Na přelomu listopadu a prosince většinou stojíme na prahu první světové války. Přitom já bych se tak ráda věnovala aktuálnímu výročí. Do toho mě ještě zaujala pilotáž, kterou v rámci spolupráce se středními odbornými školami nabídli pracovníci Ústavu pro studium totalitních režimů (dále jen ÚSTR), a to na téma Obrazy normalizace a transformace: práce s fotografiemi. Jak ale vše uchopit a dětem neudělat v hlavě zmatek, když budu v dějinách 20. století skákat mílovými kroky? Navíc stále je nutné plnit školní tematický plán!
A co takhle vše propojit a zvládnout k tomu i tradičně navštěvovanou výstavu v Národním památníku na Vítkově? Zrovna přišla nabídka interaktivního programu věnovaného období normalizace a sametové revoluci. Budova na Vítkově je navíc velmi zajímavá a já tam vždy studenty ráda zavedu. Jsem pedagog, učitel, osoba, co vzdělává, osoba, co někdy tak trochu kouzlí, tak něco vymyslím.
Mnou zamýšlený výukový blok ve třetích ročnících tedy měl obsahovat pilotování metodiky vytvořené pracovníky ÚSTR, připomenout listopadové výročí a navštívit k tématu normalizace projekt v Památníku na Vítkově. Pilotáž na téma Obrazy normalizace a transformace: práce s fotografiemi jsem nakonec ještě vyzkoušela i v jednom čtvrtém ročníku v hodině českého jazyka a literatury. Zde jsme se právě věnovali české literatuře v období 1968–1989, takže alibi jsem nemusela dlouze vytvářet.
Navržená metodika od pracovníků ÚSTR byla stručná, srozumitelná, komplexní. Úkolem studentů bylo vyhledat a dodat z rodinných zdrojů fotografie zachycující historickou proměnu. Studenti se mohli zaměřit na místo významné pro rodinu, popř. dokumentovat proměnu životního stylu lidí ve svém okolí. Sběr pramenů měl probíhat zároveň na škole a jeho cílem bylo zmapovat proměnu školy. Získané prameny měli studenti nejen správně datovat, ale také je podrobit kritice. V jejich zájmu byly fotografie ze 70., 80. a 90. let 20. století zachycující transformaci společnosti. K vybraným snímkům pak měli v rámci tvůrčí fáze pořídit současnou srovnávací fotografii daného objektu či osoby. Výsledek svého snažení pak měli prezentovat ostatním spolužákům a dále interpretovat svá zjištění. Nedílnou součástí také bylo hledání příčin transformace společnosti. V interpretační fázi měl následovat výklad o době normalizace a transformace. Tvůrci metodiky vyčlenily na tento projekt celkem dvě a půl vyučovací hodiny. Velmi užitečné se pro mou praxi ukázalo vymezení cílů autorů projektu, kdy v závěru metodických pokynů vypsali, co je testováno.
Ve třetích ročnících jsem na začátku realizace svého zamýšleného výukového bloku neoplývala právě pedagogickým optimismem. Nevěřila jsem studentům, že se do sběru a pořizování fotografií zapojí. I přesto jsem se ale pokusila uskutečnit vše dle svého plánu.
První hodinu jsem věnovala zasazení projektu do kontextu učiva a vysvětlení celého projektu. Studentům jsem dala pracovní list, na kterém byl prostor na společné vytvoření časové přímky celého dvacátého století se základními dějinnými událostmi. Na druhé části pracovního listu studenti našli zadaný úkol. Vše jim bylo na hodině řádně vysvětleno – jak jinak. Jejich úkolem tedy bylo získat staré a nové fotografie do určitého data, na hodině se k nim vyjádřit a pak se ještě zúčastnit programu v Národním památníku na Vítkově, kde probíhal také výklad k učivu.
Ve čtvrtém ročníku byl postup snazší – započala jsem společensko-historický kontext k probíranému období v literatuře a zadala úkol. V obou ročnících jsem zdůraznila nutnost kvalitního výběru fotografií. A pak jsem už jen čekala.
Na získání a zpracování fotografií měli studenti dva týdny. Překvapením bylo, že se do projektu zapojilo poměrně dost studentů. Očekávala jsem podstatně menší aktivitu z jejich strany. Příjemně mě také překvapilo jejich nadšení, když mi fotografie ukazovali. Bylo vidět, že s nimi mají spojené určité kladné emoce a že se mi velmi rádi „pochlubili“ tím, že úkol splnili. Příjemné překvapení bylo i zapojení rodičů a prarodičů, od kterých si fotografie půjčili, popř. kteří se nechali vyfotit ve stejné situaci jako před lety.
Téměř všechny fotografie jsem naskenovala, na hodině jsem je pak promítala a nechala studenty je komentovat. Tím, že se zapojilo poměrně dost studentů, byla bez problémů naplněna vyučovací hodina. V prvním kole nebyla u fotografií jména, takže studenti se k fotografiím museli sami přihlásit. Navíc nevěděli, v jakém pořadí jsou fotografie uspořádány. Studenty jsem naváděla k tomu, aby sami zhodnotili historický přínos snímku. Dále jsem po nich požadovala, aby popsali onu změnu, která nastala, a proč k ní došlo. Tento postup jsem uplatnila jak v obou třetích ročnících, tak i ve čtvrtém ročníku.
Poslední část – výklad o době normalizace – byla ve třetím ročníku realizována na další hodině a hlavně pak při návštěvě Vítkova. Také ve čtvrtém ročníku následoval další hodinu výklad, byl ale navíc prohlouben v oblasti kulturní a literární.
Studenti byli velmi kreativní v plnění úkolů, takže si fotografie opatřili nejen z rodinných alb, ale i z různých internetových stránek. Na tuto skutečnost pohlížím kladně, protože museli fotografie opravdu hledat a pro mnohé z nich nebylo snadné nalézt to, co potřebují. Jsem ráda, že některé fotografie byly pro tuto pilotáž pořízeny. Někteří u mě s fotografiemi neuspěli, protože vůbec neakceptovali dvě základní pravidla. Období, které má snímek zachycovat, a výpovědní hodnotu snímku – často byla malá. I když tato záležitost byla u některých fotografií relativní. Studenti byli schopni snímek dovysvětlit, uvést, k jakému účelu byl pořízen, popř. co zachycuje, a porovnat to s dnešními zvyklostmi.
A k jakým závěrům jsme při komentování a interpretování fotografií dospěli? Že většina budov je stejná, mění se jen jejich barvy a okna. Podstatně více se mění okolí budov. Větší prostor v okolí budov dostávají parkoviště, kde stojí rozmanité značky aut. Budovy jsou zdobeny nasprejovanými obrázky a tagy. Stadion Strahov chátrá a je stále stejný. Rozhodně je dnes jiná móda a tu normalizační si jen tak někdo neoblékne. Vliv EU je v ČR patrný a finance z dotací se výrazně podílejí na podobě našeho okolí a také na podobě naší školy. Fotografie na tabla už nejsou tak unifikované, fotografie v uniformě nejsou běžné, protože povinná vojenská služba skončila. Kasárna mají dnes už úplně jiná využití a co je to „buzerplac“ už mnozí studenti nevědí. Naše hranice a ekonomika jsou otevřené mezinárodnímu trhu, což dokazují všudypřítomné reklamy zahraničních firem. Už se neopékají špekáčky, ale griluje se. Církevní stavby mají nárok na opravu a rudá hvězda na budovách již nezáří. Tam, kde se sáňkovalo, stojí domy a tam, kde se bruslilo, je bláto. Stromy povyrostly a lidé zestárli. Ale stále se zúčastňují svateb, promocí, vítání občánků či slaví Vánoce. A konečně, pořizování fotografií je dnes podstatně snazší a dostupnější.
