Vzpomínání - Charta 77 třicet let poté

Jakub Vrba, článek vyšel v revue Pamět a dějiny č. 1/2017 v rubrice Fórum, zkráceno.

Tento esej by měl načrtnout obrysy vzpomínání na výročí Charty 77. Zaměří se zejména na oslavy v roce 2007 a následujících letech,1 přičemž představeny budou postoje vysokých státních činitelů, činnost organizací napojených na stát i nevládních a některých signatářů. Text lze chápat i jako drobný příspěvek k analýze politiky dějin po roce 1989.2 Připomínání výročí Charty 77 v posledních letech neprobíhalo plně v režii státních institucí a ústavních představitelů, jak je tomu například u oslav konce války. Naopak se zdá, že politická reprezentace se do jeho oslavy zapojuje stále méně. Tato situace v něčem připomíná, i když s menší účastí veřejnosti, výročí 17. listopadu. Časté byly v této souvislosti i poukazy na to, že počet signatářů Charty 77 v nejvyšších politických patrech poměrně rychle klesá. S každou vlnou radikalismu, hledajícího viníky, většina disidentů postupně z hlavního pelotonu politiky odpadávala, psal Petr Pithart v roce 2007.3 Na druhou stranu to vypadá, že alespoň v minulých letech neztrácela Charta 77 na zájmu v zahraniční. Vedle ohlasu v podobě čínské Charty 08, která bude ještě zmíněna, v roce 2007 „přáli“ Chartě 77 k výročí například také ministr zahraničí Spolkové republiky Německo Frank-Walter Steinmeier nebo prezident Rakouské republiky Heinz Fischer.4 V roce 2012 slavnostní setkání pozdravil přes bývalou ministryni zahraničí USA Albrightovou i prezident Barack Obama nebo dalajláma.5

Vzpomínání na Chartu 77 v první řadě sloužilo k připomínání útlaku za minulého režimu a také role opozice vůči němu. Role Charty v příbězích, které si o minulosti vyprávíme, však není jednoznačná. Historik Michal Kopeček s přihlédnutím k Polsku tvrdí, že v České republice po roce 1989 existují dvě hlavní interpretační roviny dědictví disentu a opozice.6 První, kterou nazývá liberálně-republikánskou, považuje spolupráci různých proudů uvnitř disentu a důraz na lidská práva za základ funkční opozice vůči komunistickému režimu. Zde hraje Charta 77 klíčovou roli jako platforma, která takovou spolupráci umožnila. „Kulatý stůl“ z roku 1989 je pak vyvrcholením tohoto snažení. V podobném duchu se nesly oslavy třiceti let od založení Charty 77 v Pražské křižovatce.7 K tomuto výročí napsal Petr Pithart výše citovaný text, ve kterém také stojí, že Charta byla v celém sovětském bloku ojedinělá tím, že nebyla jen kampaní s krátkým dechem, ale že přes všechnu vnitřní rozrůzněnost, vnitřní spory a krize vydržela celých třináct let.8 Podobnou interpretaci nabízela i reportáž Událostí České televize o pět let později. Charta pomohla změnit životy všem lidem v komunistickém Československu, jak v ní řekl redaktor Ivan Lukáš.9 I když to podle signatáře Miloše Rejchrta nebyla Charta, která přímo porazila režim, můžeme jí vděčit za to, že česká demokracie nevypadá jako ta běloruská či že neskončila v krvi jako ta rumunská. Konstruktivní dialog u kulatého stolu ano, msta v žádném případě.10

Druhou interpretační rovinu nazývá Kopeček konzervativně-neoliberální. Ta nepopírá konsenzuální charakter chartistické opozice, nepřisuzuje však hlavní roli opozičním elitám, ale lidu, národu. Charta 77 podle této interpretace nemá centrální úlohu, která zde náleží obětem politických procesů z 50. let11 a protikomunistickému odboji. Étos tohoto proudu je mnohem více založen na antikomunismu a antitotalitarismu. S konzervativním obratem na české pravici ze začátku tisíciletí se tato interpretační rovina dostává stále více do popředí. Zatímco chartisté spíše konzervativně pravicových názorů tento obrat prosazují, liberálně či levicově smýšlející signatáři Charty 77 nikoliv. Dobrým příkladem je debata o ustanovení Ústavu paměti národa, jejíž podstatná část se odehrála během roku 2007. Tehdejší ministr pro evropské záležitosti za ODS Alexandr Vondra slíbil u příležitosti oslavy výročí Charty v Pražské křižovatce jeho zřízení a ústav o pár měsíců později jako ÚSTR skutečně vznikl.12 To se však neodehrálo beze sporu o to, jestli ti chartisté, kteří byli dříve v komunistické straně, mají mít do této instituce přístup, jestli jsou součástí paměti národa. Podle zákona těsně schváleného tehdejší středopravicovou vládou tak například do Rady ÚSTR nemohl být zvolen navržený historik Ján Mlynárik.13 Rozdílné názorové pozice, které se projevily i v následujících debatách o ústavu, dobře ilustruje také spor z roku 2014 o udělení čestného občanství Prahy 2 Františku Krieglovi, který byl v únoru 1948 zástupcem velitele Lidových milicí a následně náměstkem ministra zdravotnictví v Gottwaldově vládě, který ale později jako jediný v srpnu 1968 odmítl podepsat tzv. Moskevský protokol a je po něm pojmenována i cena Nadace Charty 77. Místní starostka za ODS Jana Černochová byla ostře proti, neboť podle ní má Kriegel z 50. let krev na rukou.14

Častá je však také snaha aktualizovat význam Charty 77 a upozorňovat v jejím duchu na současné problémy. Podobně jako není jednotná interpretace role Charty za státního socialismu, jsou velmi rozmanité i směry, jakými se tato iniciativa aktualizuje. Nejpříměji na ni navazuje nejspíše kritika porušování lidských práv za nového režimu, ať již například v souvislosti s česko-romským soužitím nebo problémy v policii a justici.15 Profesor František Janouch připomněl na oslavě 30. výročí Charty 77 v Pražské křižovatce kauzu podle něj nespravedlivě stíhaného Yekty Uzunoglua, kterou viděl jako špičku ledovce: Kolik podobných lidských tragédií je skryto pod hladinou, nevím. Asi to neví nikdo. Ale zcela určitě jich není málo. My, občané této země, chartisté i nechartisté, prostě všichni, za ně neseme svůj díl občanské odpovědnosti.16 Podobně s jeho jménem spojená Nadace Charty 77 ocenila Cenou Františka Kriegla různé iniciativy jako například Autonomní sociální centrum Klinika, Činoherák Ústí nebo dříve aktivisty zajímající se o diskriminaci Romů, jako je Kumar Vishwanathan nebo Jakub Polák.17

Zvláštním příkladem jsou pak apely na dodržování lidských práv v zahraničí, jež mohly svým důrazem na boj proti komunismu v zahraničí sjednotit i ty, kteří mají na současnou situaci v České republice rozdílné názory. Jedním z hlavních sdělení setkání chartistů v roce 2007 byla slova Václava Havla o tom, aby ekonomické zájmy v zahraničí nebyly upřednostňovány před lidskými právy.18 Vedle toho existují zahraniční iniciativy, které na Chartu přímo navazují. Do první skupiny patří například běloruská Charta 9719 nebo čínská iniciativa Charta 08, vyzývající k dodržování lidských práv a funkčnímu právnímu státu v Čínské lidové republice.20 Z dnešního pohledu může možná překvapivě vyznít iniciativa senátora Alexandra Vondry z roku 2010, která měla podpořit nominaci signatáře Charty 08 Liou Siao-poa na Nobelovu cenu míru.

Upozorňování na porušování lidských práv však jistě není jediným způsobem, jak chápat význam dědictví Charty 77 pro současnost. V roce 2007 vyzvali například mnozí signatáři ke vstupu do politických stran. Jednu z hlavních příčin naší současné politické situace vidíme v nedostatečném počtu členů zdejších politických stran, napsali Ivan Klíma, Pavel Rychetský, Milan Uhde, Petr Uhl a další.21 Podobně jako byla Charta 77 projekt lidí rozdílných názorů již na svém počátku, názorové rozpětí bylo logicky široké i po revoluci. Samotný titul „signatář Charty 77“ se často v médiích uvádí před jména osobností, které ji podepsaly, a může tak legitimizovat i velmi různorodé aktivity, jako byl například boj proti církevním restitucím.22 To platí i o bouřlivé debatě o imigraci. Někteří signatáři považují organizace, které uprchlíků pomáhají, za pokračovatele étosu lidských práv a Charty 77,23 jiní mají názor naprosto opačný.24

Třetí možností je pak kritika Charty 77, jejích představitelů nebo jejího významu. Tímto způsobem lze interpretovat vyjádření exprezidenta Václava Klause z roku 2002, kdy uvedl, že disidentské a další nekonformní iniciativy v komunistických zemích měly na pád komunismu vliv relativně okrajový, neboť komunismus zkolaboval, jinak řečeno nebyl poražen. Některé aktivisty českého disentu Václav Klaus přímo kritizoval, neboť podle něj transformaci komunistického systému v normální společnost příliš nepomohli. Dávali tím najevo, že jim nezáleželo ani tak na svobodě pro všechny, jako na prosazení své představy o fungování společnosti a o zajištění svého místa v ní.25 Někteří signatáři, například Jiřina Šiklová, tyto názory kritizovali i v roce 2007,26 kdy už Václav Klaus k Chartě 77 důsledně mlčel. Otevřená kritika, jak jsme ji viděli u Václava Klause v roce 2002, ale není tak častá, zřejmě mnohem účinnější strategií se stalo mlčení.

Rozdílné názory panovaly i uvnitř Charty samotné. Kritika mohla být vedena antielitářskou rétorikou nebo tvrzením, že Charta 77 byla příliš levicová.27 Právě z těchto pozic kritizoval vedení Charty 77 bezmála o deset let později i kandidát do Senátu za ODS František Stárek. S ODS mají podle něj podobné názory především signatáři z regionů, jinak Charta vypadala zvnějšku levicově. Protože většina jejích mluvčích a těch, kteří psali stanoviska, byli buď bývalí komunisti, nebo levičáci.28 Kritika může přejít až do ostrých osobních útoků. Příkladem může být text Jiřího Kostúra z deníku Právo v roce 2007 o Václavu Havlovi. Je v podstatě lidské, že si nejprominentnější politický odpůrce demontovaného komunistického režimu přihříval na svém zvolení porcičku osobnostní ješitnosti. Přihřívá si ji dodnes, neboť jeho prohlašování, že má legraci z neustálé každoroční kandidatury na Nobelovu cenu míru, je jen špatně maskovaná touha o rozšíření sbírky zahraničních vyznamenání, napsal tehdy.29

Tyto tři roviny spolu logicky souvisejí a prolínají se. Kdo například chápe roli Charty 77 jako centrální pro opozici vůči komunistické diktatuře, ten se bude spíše zajímat o stav lidských práv v liberálně-demokratické České republice. Zdá se však, že s aktuálním vývojem v České republice, kdy se liberální jazyk stává spíše okrajovým (a naopak ten antiliberální dominantním), bude i liberální výklad Charty 77 se svým důrazem na aktuální problémy, občanskou angažovat, společenskou kritiku a lidskoprávní tematiku spíše marginální. A nejde jen o dominanci konzervativně-neoliberálního výkladu na pravici, který staví do popředí spíše politické vězně než chartisty. Můžeme se domnívat, že vedle něj tu dnes sílí populistický proud (ať již orientovaný levicově, nebo technokraticky), pro který je Charta 77 na okraji zájmu. Ten se nepouští do kritiky Charty jako celku, nanejvýš jejích elit. Kritizuje ale jak politiku liberálů po roce 1989, tak i ekonomickou transformaci spojenou s neoliberální pravicí.

Je možné, že zatímco po roce 1989 byly v českém veřejném prostoru dominantní narativy liberálů a konzervativní pravice, dnes se konsensus posouvá směrem k populismu a nacionálnímu i sociálnímu konzervativismu napříč politickým spektrem. Pak by se dědictví Charty 77 jednak smrskávalo do dílčích historek,30 jako byla například honička Pavla Landovského s policisty, jednak by bylo dále odsouváno na okraj zájmu. S tím souvisí skutečnost, že tradiční antikomunistický jazyk se poslední dobou stává méně používaným a snad i méně použitelným pro současné politické zápasy. Na druhou stranu je lidskoprávní dědictví Charty 77 tak silné, že tento trend nebude nevratný, i když na ni budou třeba navazovat jiní aktéři s lehce odlišnou rétorikou.

 


1Vzhledem k tomu, že výročí Charty 77 se připomíná nejen na začátku roku, ale i v den smrti Jana Patočky, nezahrnu do tohoto textu čtyřicáté výročí. Chartě 77 v nejnovějších pořadech České televize se ve svém článku věnuje i Václav Sixta, viz SIXTA, Václav: Výročí Charty 77 v televizním vysílání. Sledování televize jako tvůrčí činnost. Paměť a dějiny, 2017, č. 1., s. 124–128.
2 Ke genezi politických pamětí po roce 1989 viz GJURIČOVÁ, Adéla et al.: Rozděleni minulostí. Vytváření politických identit v České republice po roce 1989. ÚSD AV ČR, Praha 2012.
3 PITHART, Petr: Charta 77 po třiceti letech. Lidové noviny, 5. 1. 2007.
4 Viz například Steinmeier ocenil chartisty (šifra zr). Právo, 6. 1. 2007 a Rakouský prezident přijal Kohouta (šifra vs). 24 hodin, 23. 1. 2007.
5 Charta 77 slavila 35 let od vzniku a uctila Havla, Aktuálně.cz, 6. 1. 2012, https://zpravy.aktualne.cz/regiony/praha/charta-77-slavila-35--let-od-vzniku-a-uctila-havla/r~i:article:727942/  (citováno k 6. 3. 2017).
6 KOPEČEK, Michal: From the Politics of History to Memory as Political Language. Forum Cultures of History, http://www.cultures-of-history.uni-jena.de/debates/czech-republic/from-the-politics-of-history-to-memory-as-political-language (citováno k 6. 3. 2017).
7 HRADÍLEK, Ludvík: Mejdanem v chrámu oslavila Charta třicátiny. Aktuálně.cz, 14. 3. 2007, https://zpravy.aktualne.cz/domaci/mejdanem-v-chramu-oslavila-charta-tricatiny/r~i:article:378456/ (citováno k 6. 3. 2017).
8 PITHART, Petr: Charta 77 po třiceti letech.
9 35 let Charty 77, Události, 00:25:46, 2. 1. 2012.
10 REJCHRT, Miloš: Nevypadá to tu jako v Bělorusku. I díky Chartě. Lidové noviny, 8. 1. 2007.
11 K paměti politických vězňů viz i MAYER, Francoişe: Češi a jejich komunismus: Paměť a politická identita. Argo, Praha 2009, s. 166nn.
12 Chartě 77 je třicet, signatáři vzpomínali na Jana Patočku (šifra ost). Idnes, 13. 3. 2007, http://zpravy.idnes.cz/charte-77-je-tricet-signatari-vzpominali-na-jana-patocku-pif-/domaci.aspx?c=A070313_195713_domaci_ost (citováno k 6. 3. 2017).
13 Klaus navrhl Kavalírovou do ústavu o totalitě (ČTK). Hospodářské noviny, 5. 9. 2007.
14 JAHN, Oliver: V Moskvě odmítl. Komunista Kriegel přesto nebude čestným občanem. Echo24.cz, 8. 8. 2014, http://echo24.cz/a/iYFrE/v--moskve-odmitl-komunista-kriegel-presto-nebude-cestnym-obcanem (citováno k 6. 3. 2017).
15 Mimo níže zmíněné kauzy viz například i Jsme znepokojeni nad vyšetřováním „Akce Fénix“. Britské listy, 1. 6. 2015, http://blisty.cz/art/77622.html (citováno k 6. 3. 2017).
16 Projev prof. Františka Janoucha k 30. výročí Charty 77. IForum, 13. 3. 2007, http://iforum.cuni.cz/IFORUM-3750.html (citováno k 6. 3. 2017).
17 Nadace Konto Bariéry, Cena Františka Kriegla, http://www.kontobariery.cz/Projekty/Ceny/Cena-Frantiska-Kriegla.aspx (citováno k 6. 3. 2017).
18 HRADILEK, Ludvík: Mejdanem v chrámu oslavila Charta třicátiny.
19 Text Charty 97 na Lukašenkovi vězni, Charta 97, http://lukasenkovivezni.blogspot.cz/p/charta-97.html (citováno k 6. 3. 2017).
20 Text Charty 08 na Politica China, Charter 08, http://www.politica-china.org/imxd/noticias/doc/1231502360charter_08_Engligh.pdf (citováno k 6. 3. 2017).
21 RYCHETSKÝ, Pavel – KLÍMA, Pavel – UHDE, Milan a další: Česko potřebuje novou generaci politiků. Lidové noviny, 8. 1. 2007.
22 Jako příklad uveďme „signatářku Charty 77“ Lenku Procházkovou, která protestovala proti církevním restitucím a následně kandidovala do Senátu, viz blíže: Signatářka Charty 77 Procházková vyzývá k podpoře komunisty Dolejše. Novinky, 19. 10. 2012, https://www.novinky.cz/domaci/282076-signatarka-charty-77-prochazkova-vyzyva-k-podpore-komunisty-dolejse.html (citováno k 6. 3. 2017).
23 POSPÍCHAL, Petr: Všichni se rodí sobě rovni. Deník Referendum, 8. 2. 2016, http://denikreferendum.cz/clanek/22247-vsichni-se-rodi--sobe-rovni (citováno k 6. 3. 2017).
24 DITTRICH, Miroslav: Jan Petránek: Uprchlická vlna je geniální útok na Evropu. Takový dobře organizovaný trojský kůň. ČRo Dvojka, 10. 2015, http://www.rozhlas.cz/dvojka/jaktovidi/_zprava/jan-petranek-uprchlicka-vlna-je-genialni-utok-na-evropu-takovy-dobre-organizovany-trojsky-kun--1546236 (citováno k 6. 3. 2017).
25 KLAUS, Václav: Odpověď na otázku LN: Přispěla Charta 77 k pádu komunismu u nás? Lidové noviny, 14. 1. 2002, http://www.klaus.cz/clanky/2172 (citováno k 6. 3. 2017).
26 ŠIKLOVÁ, Jiřina: Nic, co je cenné, nebývá zadarmo. Hospodářské noviny, 2. 1. 2007.
27 Ke kritice Charty 77 viz i UHL, Petr: Kritika Charty 77 zprava i zleva. Právo, 5. 1. 2007. 
28 STÁREK, František: Multikulturalismus je jako socialismus, rozhovor pro časopis Týden, http://www.cunasdosenatu.cz/news/page/2/ (citováno k 6. 3. 2017).
29 KOSTÚR, Jiří: Třicáté výročí Charty 77 „bezejmenným“ pohledem. Právo, 4. 1. 2007.
30 Tomu by mohla napovídat podoba vzpomínání na Chartu 77 v televizi v tomto roce, viz článek v tomto čísle SIXTA, Václav: Výročí Charty 77 v televizním vysílání. Sledování televize jako tvůrčí činnost.