Těhotenství

  1. Jaké názory na rodinu a mateřství zastávají ženy v ukázce?
  2. Zkuste vymyslet, jaké různé další scénáře mohl mít příběh dívky z ukázky.

Ukázka představuje určitý obraz ženy, který byl v socialistické společnosti přítomný. Kromě tradiční role ženy-matky, která rezignovala na kariéru a věnovala se domácnosti, mnohé ženy využívaly i možnosti kariérního vzestupu, která byla pořád větší než kdykoliv v historii. Právě kariéru a vysokoškolské vzdělání chce trochu dominantní matka v ukázce pro svoji dceru a opačnou životní dráhu – prát a být v domácnosti – líčí velmi negativně. Zdá se však, že dceřino těhotenství znamená automaticky druhou možnost – to ukazuje, že v socialistické společnosti vlastně převládala tradiční představa rodiny a matky-pečovatelky, diskuze o slaďování pracovního a osobního života nebo o zapojení otců do výchovy dětí se nevedly. V ukázce dcera reprezentuje postoj, že péče o děti nemusí být taková degradace, naopak může být opravdovou hodnotou (na rozdíl od honby za kariérou) a z hereckých ztvárnění můžeme usuzovat, že režisérka preferuje dceřin pohled. Ve společnosti také převládal tento druhý model, v době, kdy kariéra s sebou nesla i nutnost prorežimní angažovanosti,se opravdu mohlo zdát, že péče o rodinu byla autentičtější životní cesta. Scéna představuje spíš výjimečný případ, protože 18 let (tolik může být dceři v ukázce) byl průměrný věk žen při vstupu do manželství a průměrný věk porodu prvního dítěte byl jen o nemálo vyšší a na ženy, které se tomuto trendu vymykaly (například když kvůli studiu odkládaly mateřství) se společnost dívala s despektem. Ukázka ale naznačuje, že existovaly i ženy, které se z tohoto modelu snažily vymanit, byly ale líčeny jako kariéristky bez citu pro rodinu.

Panelstory (1979, r. Věra Chytilová)

Film z roku 1979 nese rukopis režisérky Věry Chytilové. Jednotlivé scény s nadsázkou vykreslují charakteristické rysy veřejného i soukromého života za normalizace – fušeřinu ve stavebnictví, podplácení, ulejvání v práci a naopak důraz na soukromí. Oproti jiným autorčiným společenskokritickým filmům je tento zasazen do vizuálně silného prostředí nedostavěného sídliště. Film však není primárně kritikou politického systému, ale celého hodnotového žebříčku společnosti. Téma bylo autorce přiděleno, když bylo zastaveno natáčení filmu Kalamita, podle zadání se mělo jednat o oslavu velkého projektu socialistického plánování – výstavby sídliště Jižní Město v Praze. Film však vyznívá jednoznačně kriticky a z těchto důvodů bylo jeho uvedení do kin problematické, k divákům se dostal až po roce od natočení a jen ve vybraných mimopražských kinech. Přesto získal hlavní cenu na festivalu v San Remu, kam jej autorka tajně vyvezla. Do široké distribuce přišel snímek až v roce 1988 hlavně díky pozitivnímu přijetí na festivalu v Moskvě, který se odehrál v atmosféře glasnosti.