Současné trendy ve výuce dějepisu

Vojtěch Ripka

Dějepisná výuka se v českém prostředí tradičně potýká s kritikou a negativní společenskou odezvou. Rodiče mají dojem, že děti znají historii málo, a příčinu vidí převážně ve výuce údajně poznamenané tradičními a neefektivními metodami. Právě na poli historického vzdělávání přitom působí množství institucí, které se zabývají metodami výuky, zkoumáním a aplikací nových didaktických postupů či vypracováním zajímavých učebních materiálů. Tyto instituce spolupracují se školami, učiteli i ministerstvem a aktivně působí ve směru zefektivnění dějepisného vzdělávání. Podílí se na systémové proměně dějepisného kurikula na základním a středním stupni českého školství.

Výsledky, metody a principy své práce se některé české vzdělávací instituce rozhodly prezentovat ve společné platformě. Platforma Dějiny ve veřejném prostoru má za cíl diskutovat výsledky dějepisné práce se širokou veřejností a společně promýšlet podoby historie ve veřejném prostoru. Má-li se totiž historická výuka oprostit od metod biflování tvrdých dat, je potřeba vnímat historii v kontextu prostředí, které nás obklopuje a formuje, jako proces konstruování příběhu v kulturní či kolektivní paměti. Konference Česká společnost a historická výročí zahájila letos v listopadu činnost platformy a zazněla zde řada inspirativních postřehů z oblasti inovace dějepisné výuky.

Jak učit dějiny?

Pokud k dějinám přistoupíme konstruktivistickým způsobem, tedy tak, že historii uznáme za součást žitého prostředí, které každodenně ovlivňuje naše myšlení a jednání, objeví se řada možností inovace dějepisné výuky. Nejpalčivěji vyvstane potřeba reflektovat ve výuce soudobé dějiny, formy nedávné historie a to, jak právě tyto události ovlivňují situaci, v níž se nacházíme.

Jeden z nejvýznamnějších lektorů výuky moderních dějin, Alan McCully, přišel s metodou tzv. konfliktních dějin. Metoda se nevyhýbá konfliktním tématům ve výuce, naopak otevírá je a cílí na vytvoření prostředí, v němž je možné konfliktní dějiny pojednat. McCully, učitel a badatel původem ze Severního Irska, touto metodou vyučuje dějiny, které pro irskou společnost představují nedávnou krvavou minulost. Komunity zatížené odlišnými zkušenostmi nedávných bojů spolu nekomunikují a odmítají připustit dialog. McCullyho metoda uznává, že stejnou událost mohou různé komunity interpretovat jinak, že tedy existují různé dějiny, a že cílem dějepisného vzdělání je citlivě zprostředkovat nestejným, třebas vzájemně znepřáteleným skupinám, odlišné perspektivy dějin, různé zkušenosti téže události. Spíše než poučování o tom, jak to tehdy skutečně bylo, hledá metoda způsoby, jak přemostit kulturní a politické rozpory pomocí dialogu.

V českém kontextu lze koncept konfliktních dějin vztáhnout například na události typu Bitva na Bílé hoře, rozpad Československa či Sametová revoluce. McCullyho metoda, ale také další vzdělávací metody uplatňované v ČR například oddělením vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů, nikterak nezpochybňují to, že se události staly, pouze upozorňují na to, že výklad toho, jak se staly, nebo dokonce proč, může být různý. (S McCullyho metodou konfliktních dějin přímo pracuje například učební materiál věnovaný bratřím Mašínům.) Důraz se přesouvá od jednoho správného výkladu k prezentaci různých perspektiv. Znát dobře událost zde neznamená pamatovat si datum, ale nahlížet rozličné perspektivy události. Připomeňme například v českém kontextu obvyklé boje o interpretaci listopadu 1989. K rozvoji takové znalosti potřebují žáci především schopnost rozlišovat a analyzovat argumenty. Nutným předpokladem a současně důsledkem takové práce je, že se ze třídy stává bezpečné prostředí, kde se žáci nebojí vyjádřit různé názory.

Pojednat dějiny pravdivě?

Práce s mnohostí perspektiv zdánlivě zpochybňuje tradiční nárok pojednat historickou událost pravdivě. Rodiče se obávají, že konstruktivistický výklad dějin neumožní zaujmout správný pohled, respektive nazřít ten pravdivý. Skutečně, perspektivace bere různá tvrzení stejně vážně. To ale neznamená, že všechna klade vedle sebe jako pravdivá. Vyznat se v množství výkladů je jedna z kompetencí, ke které dějepisná výuka směřuje, proto lektoři nabízejí spíše než frontální výklad různé analytické nástroje k orientaci. Vedle učebnic pracují se zdroji a prameny a vedou žáka k orientaci v nich.

Jedním z podstatných pramenů je paměť. Žáci přicházejí do škol s osvojenými perspektivami a školní výklad s nimi konfrontují. Soudobé dějepisné metody spíše než aby podporovaly opozici mezi pamětí a výkladem historických fakt, anebo cíleně nastolovaly jedinou pravdu, pracují s pamětí aktivním způsobem. Vtahují skrze ni studenty do výkladu, vzbuzují jejich aktivní zájem. Učitel zkoumá vzpomínky a reflexi události různých diváků a podporuje žáky v argumentaci a analýze vlastních východisek. Vzpomínky historickou událost nijak neohrožují, naopak prezentace různých pamětí dotváří obraz skutečnosti jako komplexního celku. Zkoumáním východisek vlastních i jiných názorů žáci sami poznávají, že historie je podmíněná místem, sociální, ekonomickou či politickou situací interpretů. Učí se poznávat dějiny jako společnou, respektive společensky vytvářenou a konstruovanou platformu a místo vytváření vlastních identit.

Jak dějiny zobrazovat?

Pro konstruktivistický výklad dějin jsou podstatné různé formy výrazu historie. Zohledňuje různé obrazy jako film, videohru, dokument ve výuce především proto, že o historii se dnes žáci dozvídají mnohem více z populárních médií než z hodin dějepisu, a měli by proto s těmito formami sdělení umět kriticky zacházet. I proto fórum Dějiny ve veřejném prostoru ustavilo svou činnost ve spolupráci se subjekty veřejného prostoru, aby se různé formy zobrazování historie v oboru historického vzdělávání reflektovaly, komunikovaly a diskutovaly, a aby se celkově nahlédlo, že historie není jen předmět na školách, ale především žitá praxe, se kterou je třeba adekvátními způsoby pracovat.

Článek vyšel na serveru Eduin.