Poučení z krizového vývoje

Alexandr Dubček (vpravo) předává Gustávu Husákovi Řád Klementa Gottwalda, duben 1968 (zdroj: ČTK)
Alexandr Dubček (vpravo) předává Gustávu Husákovi Řád Klementa Gottwalda, duben 1968 (Foto: zdroj ČTK)

Text tzv. Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ schválilo plenární zasedání ÚV KSČ 11. prosince 1970. Tento dokument měl představovat kolektivní poznání strany a stal se závaznou normou pro interpretace událostí roku 1968. Přijetím Poučení se uzavřela první vlna rozsáhlých čistek, které se prozatím omezily na nejvýraznější představitele tzv. pražského jara a na „očistu“ samotné strany. V úvodu Poučení jsou smysl a společenská funkce tohoto stranou pracně nabytého poznání definovány následovně: „Ústřední výbor KSČ je přesvědčen, ze se tento dokument stane poučením pro stranu a přispěje k jejímu dalšímu politickoideovému i organizačnímu sjednocování, k upevnění jejího marxisticko-leninského charakteru, k posílení její vedoucí úlohy a k úspěšnému socialistickému rozvoji celé naší společnosti.“ (Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, Praha, SPN 1972, s. 29.) Po měsících tzv. konsolidačního procesu, v jehož průběhu stranu opustilo či muselo opustit 27% členské základny - 474 tisíc komunistů, se tak KSČ dopracovala k oficiální a závazné interpretaci událostí tzv. pražského jara. Z několika jednoduchých a vzájemně provázaných tezí vznikl ideologický katechismus, jenž dogmaticky transformoval osobní vzpomínky pamětníků tzv. obrodného procesu do jazyka vládnoucí ideologie. XIV. sjezd strany závaznost Poučení v květnu 1971 potvrdil. Kdo se odmítl jazyku Poučení alespoň formálně podřídit, mohl v normalizační společnosti očekávat problémy (ztráta zaměstnání, kariérní pád, zákaz studií či vyloučení z VŠ atd.).

Poučení z krizového vývoje nevzniklo ze dne na den. Od dubna 1969, kdy nastoupil do vedení KSČ Gustáv Husák, strana intenzivně hledala oficiálně závazný jazyk interpretace událostí roku 1968. Tento normativní popis „krizového vývoje“ se rodil v rámci rozsáhlého procesu „očisty“ KSČ, v němž při „likvidaci pravicových živlů“ sehrálo klíčovou roli tzv. zdravé jádro strany – 165 tisíc členů tzv. prověrkových komisí (Jiří MAŇÁK: Čistky v Komunistické straně Československa 1969-1970, Praha, Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR 28/1997, s. 45.). Před tyto komise museli předstoupit všichni komunisté v rámci tzv. výměny stranických legitimací. Pokud chtěli zůstat ve straně, byli nuceni dramatické události roku 1968 správně pojmenovat. Jazyk Poučení se v rámci tohoto drastického procesu pozvolna utvářel, klíčovou roli sehrál zejména tzv. Dopis ÚV KSČ všem základním organizacím a členům strany k výměně stranických legitimací KSČ v roce 1970, publikovaný v Rudém právu 3. února 1970. V tomto dokumentu byla instrukce k stranickým prověrkám poprvé zasazena do ideologicky ukotvené analýzy „krizového vývoje“. Nikoliv náhodou vzniklo Poučení až po ukončení tohoto procesu vnitrostranické „očisty“ na konci roku 1970. Konečný vznik Poučení výrazně ovlivnil též přímý tlak Sovětů, kteří měli mimořádný zájem na ideologickém zdůvodnění pobytu sovětských vojsk na území Československa.

Přijetí textu Poučení se stalo výrazem kompromisu mezi Husákovým křídlem v KSČ a radikálnější prosovětskou skupinou, reprezentovanou tajemníkem ÚV KSČ Vasilem Biľakem. Ještě radikálnější seskupení tzv. ultralevých usilovalo dokonce o politické procesy ve stylu padesátých let, jejichž obětí se měli stát hlavní představitelé „socialismu s lidskou tváří“. Přijetím Poučení na prosincovém zasedání ÚV KSČ v roce 1970 došlo v tomto sporu o rozsah a podobu represí k vzájemnému konsensu. Zrodil se režim permanentních čistek a průběžného kádrování nejen příslušníků strany, ale všech obyvatel Československa, jejichž společenská pozice předpokládala byť jen minimální politickou odpovědnost.

Text Poučení byl v období tzv. normalizace šířen masově. Ve velkém nákladu vyšel na sklonku roku 1970 jako příloha stranického deníku Rudé právo, v roce 1971 jej jako samostatnou brožuru ve vysokém nákladu vydalo Oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ. Paralelně vycházely speciální komentované verze, doplněné komentáři dle charakteru cílových společenských skupin. Následující ukázky jsou převzaty z vydání pro školy II. cyklu (učňovské a střední školy, gymnázia), v němž byl vlastní text Poučení doplněn úvodním komentářem Tomáše Slouky, instrukcí „Jak pracovat s textem Poučení“, kontrolními otázkami a terminologickým slovníčkem. Tato školní verze Poučení vyšla Státním pedagogickém nakladatelství v nákladu 100 tisíc kusů dokonce pětkrát (1972, 1975, 1977, 1982 a 1988). V této podobě mělo plnit funkci pomůcky při výuce Občanské nauky. Paralelně však existovaly i další komentovaná vydání, asi nejelitnější verzi představovalo Poučení pro pracovníky Akademie věd ČSSR.

Jakou funkci měl masově šířený text Poučení v rámci stranou prováděné normalizace společnosti vlastně plnit a jakou skutečně plnil? Snad nám na tyto otázky odpoví analýza následujících ukázek.


 

ÚV KSČ

Ústřední výbor Komunistické strany Československa představoval nejvyšší politický orgán strany, reálně však vládl celé zemi. Nadřazen mu byl pouze sjezd KSČ, ten se však většinou scházel pouze jednou za pět let. Počet členů ÚV většinou kolísal mezi 100 až 150. Výkonným orgánem ÚV KSČ bylo předsednictvo – tzv. PÚV KSČ (neboli politbyro). Na rozdíl od ÚV se PÚV scházelo pravidelně a představovalo nejvyšší instanci výkonné moci. Členové PÚV (počet kolísal mezi 10 až 15) byli fakticky nadřazeni vládě, ačkoliv tento princip nebyl v ústavě ČSSR explicitně ukotven.

Gustáv Husák

Slovenský reformně smýšlející komunista Gustáv Husák (1913-1991) nahradil v dubnu 1969 Alexandra Dubčeka v pozici prvního tajemníka strany. Jeho nástup do vedení KSČ lze považovat za počátek tzv. normalizace. Někdejší reformista však změnil po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa své postoje a prosazoval pragmatickou politiku „konsolidace“. Husák často sám sebe prezentoval jako umírněného politika, který se pod tlakem Moskvy a ultralevých radikálů z KSČ snaží uchránit poslední zbytky obrodného procesu. Zůstává otázkou, zda tato politika ústupků nepatřila k základní strategii normalizace. Husák byl generálním tajemníkem KSČ až do roku 1987, kdy jej v této pozici nahradil Miloš Jakeš. Od roku 1975 byl též prezidentem ČSSR. Na tuto funkci abdikoval 10. prosince 1989.

Husákův život nabízí řadu zajímavých epizod. Jako mladý komunista (doktor práv) se aktivně účastnil Slovenského národního povstání. Za války prosazoval přičlenění Slovenska do SSSR. Po osvobození se však (v duchu sovětských plánů) podílel na obnově Československa. V roce 1951 byl Husák zatčen a obviněn z ideologické úchylky tzv. buržoazního nacionalismu. Byl odsouzen a vězněn až do roku 1960. Jako jeden z mála tehdy zatčených komunistů nepodlehl tlaku vyšetřovací mašinérie a k vykonstruovaným obviněním se nepřiznal. Roku 1963 byl rehabilitován. V průběhu tzv. pražského jara patřil k významným představitelům reformního proudu. Usiloval především o federativní uspořádání Československa, což se mu prosadit podařilo. Nová ústava nakonec představovala jeden z mála výstupů roku 1968, který přežil normalizaci. Odtud pramení též jistá obliba, jíž se Husák přes svůj zásadní podíl na konstituování normalizačního režimu těšil a těší na Slovensku.


Nenalezen žádný článek.