Postoje a hodnoty (angažovanost)

  1. Jaký je postoj Míly Břečky k režimu? Jak se liší od postoje sochaře Máry?
  2. Čím zdůvodňuje Míla svou spolupráci s režimem?
  3. Proč se Břečka obává veřejně projevit svůj postoj?

Scéna zachycuje konfrontaci dvou kamarádů, jejichž životní osudy jsou naprosto rozdílné a kteří reprezentují dvě strategie soužití s režimem normalizace. Sochař Mára naplňuje roli umělce a bohéma, který stojí v opozici vůči režimu. Právě umělci byli jádrem protirežimního disentu za normalizace. Za svůj občanský postoj ale často platili zákazem tvorby. Mára říká, že nemůže tvořit, ale vidíme ho při práci na státní zakázce mozaiky pro atrium základní školy. Její ředitel Břečka naopak reprezentuje typ loajálního občana, dokonce člena komunistické strany. Márovi se ospravedlňuje slovy, že ne každý může být hrdina. Distancuje se od režimu s tím, že on systém změkčuje zevnitř a že se obětoval – stylizuje se vlastně do role člověka, který pracuje proti režimu. Krédo svého života vtěluje do vzkazu budoucím generacím, který zabudují do mozaiky: „Komunismus je svinstvo a bolševici jsou svině. Ředitel školy Míla Břečka byl nucen se obětovat v zájmu tisíců dětí a předstírat loajalitu, ačkoliv vnitřně byl vždycky proti.“ Je však otázka, zda v roce 1984 (do tohoto roku je film zasazen) bylo hodně lidí vnitřně přesvědčeno o morální převaze komunismu a zda se vnitřní nesouhlas nestal mainstreamovým postojem. Můžeme věřit Břečkově sebestylizaci do člověka, který se obětoval a je vlastně větším a platnějším disidentem než sochař Mára? Ukázka vyznívá spíš jako kritika ředitelovy loajality – je zahrán jako slabá bojácná figurka. Odpor proti režimu dokáže vyjádřit jen tajně (čili bez jakéhokoliv efektu), ve skutečnosti s ním plně spolupracuje (pozice ředitele školy si žádala politickou angažovanost). Můžeme uvažovat o možnosti, kterou nadhazuje sochař: Míla to dělá pro hmotné zabezpečení své a svých dětí. Ani sochař Mára ale není zobrazen jako morálně silná osobnost – spíše jako povaleč se sklony k alkoholismu, kterému vyhovuje přežívání na okraji společnosti a jehož míra odporu proti režimu je diskutabilní. Ukázku můžeme využít k diskuzi o efektivnosti a etice různých postojů ke státní moci v polovině 80. let.

 

Pupendo (2003, r. Jan Hřebejk)

Tvůrčí duo Jan Hřebejk (režie) a Petr Jarchovský (scénář) proslulo autorstvím hořkých komedií z moderní československé historie, které jsou díky své popularitě pro velkou část společnosti akceptovatelnými obrazy této minulosti. Na úspěšné Pelíšky, které vlastně odstartovaly vlnu podobných filmů, navázali autoři kritičtějším filmem Pupendo. Film je zasazen do roku 1984 a vypráví příběh dvou rodin: Márových, umělecké rodiny na okraji společnosti, a Břečkových, ze zištných důvodů loajálních k režimu. Autoři v něm podávají obraz pozdní normalizace jako duchovně vyprázdněné doby, kdy ideologii už nikdo nevěří, chybějí velké ideály a nejdůležitější hodnotou pro protagonisty je dovolená u moře. Tento obraz zpestřují vtipné, dobře vypointované scénky.