Otomar Krejča o umělcích

  1. Jak hodnotí Krejča funkci umělců v normalizačním režimu?
  2. Jaké má Krejča požadavky na umělce? Jakou mají plnit roli?
  3. Zamyslete se, nakolik jsou Krejčovy glosy o degradaci umění pop-zábavou aktuální i dnes. Co to vypovídá o souvislosti dneška s normalizačním režimem?

Normalizační režim se na rozdíl od svého předchůdce z 50. let nemohl opřít o ideologii, která by oslovovala (alespoň část) veřejnosti. Odmítnutí pražského jara a nepokrytá kolaborace se sovětským protektorem delegitimovaly normalizační ideologii, která ztratila svou funkci společenského tmelu (s mobilizujícím potenciálem) a zůstala pouhou dekorací a ornamentem. Normalizační režim tak musel řešit otázku své legitimity jinými prostředky než ideologickou indoktrinací (i když ani na tu nerezignoval). O její účinnosti však sám neměl příliš velké iluze. Daleko účinnější bylo vytvoření určitého vzorového modelu, tiché společenské smlouvy spočívající v kombinaci výběrově praktikovaného násilí (na rozdíl od masového násilí 50. let) a garance základních sociálních a ekonomických jistot. Tento model byl prezentován v médiích, a to především formou zábavních pořadů a seriálů. Samozřejmě nelze kulturní politiku redukovat pouze na tuto politickou motivaci, ale tento prvek v ní byl latentně přítomen. Mimořádně důležitou roli hráli v tomto modelu představitelé showbyznysu, kteří tyto politicky konformní postoje prezentovali. Otomar Krejča velice kriticky reflektuje tuto roli kultury, a především herců, kteří se podle něj tímto zpronevěřují svému pravému poslání, které vnímá v klasických estetických souvislostech: tedy zodpovědnosti, kterou mají vůči společnosti. Otomar Krejča patří mezi legendy českého divadla. V 50. a 60. letech působil v Národním divadle, od roku 1965 v Divadle za branou. Dosáhl světové proslulosti. V období normalizace měl zakázáno pracovat v Československu, ale díky svému renomé pracoval v zahraničí. O svém návratu uvažoval od roku 1989, dříve než jednání s úřady skončila, vypukla revoluce.

Úvaha Otomara Krejči se zabývá významem, který mají umělci pro normalizační režim. Velice emotivně a kriticky hovoří o „kontaminaci“ klasického umění popkulturou. Jeho nářek nad ztrátou estetických norem a ponor jejich nositelů do bahna konzumu vybízí ke srovnání se současnou situací. Ukazuje se, že pozdní normalizace má s naší současností mnohé společné: nástup lehké mediální zábavy symbolizované „celebritami“, které se stávají vlajkovou lodí konzumní společnosti.

Originální videojournal (1987–1989, nezávislá publicistika)

Od roku 1987 vzniklo v prostředí disentu kolem manželů Havlových sedm dílů nezávislého publicistického pořadu Originální videojournal, který měl přinést alternativní pohled na politická témata v oficiálních médiích opomíjená nebo dezinterpretovaná. Jde o jedinečný obrazový materiál z protirežimních demonstrací či bytových seminářů, Originální videojournal však aspiroval na to být regulérním zpravodajstvím. Důležitým tématem byla například ekologie. Jeho podobu neovlivňovalo jen natáčení v utajení, ale také nedostatečné technické vybavení. Výroba pořadu, šířeného jako samizdat, byla podporována ze zahraničních center emigrace. V roce 2011 uvedla Česká televize projekt, ve kterém každý díl doplňuje komentář tvůrců.