Obraz památkové péče

  1. Jaký je obraz památkářů v této ukázce?
  2. Jak přistupují k ochraně památek úředníci městské správy?

Ukázka ze seriálu Muž na radnici ilustruje obraz památkové péče jako hnidopišských odborníků, kteří nemají pochopení pro potřeby moderní doby, a navíc jsou nekompetentní. Delegace památkářů z krajského střediska památkové péče (a ochrany přírody) se dožaduje ochrany zdi oddělující park od města ze zcela formálních důvodů („sto padesát let je sto padesát let“). Bavor a jeho tajemník Hlavica argumentují nikoli esteticky, ale sociálně (přístupnost části památky před jejím izolovaným zachováním), což je jedním z památkářů s posměchem odmítnuto. V průběhu diskuze pak památkáři mění stanoviska a jsou Bavorem usvědčeni jako nepřipravení diletanti. Organizace památkové péče patřila už od Rakouského císařství mezi nejpropracovanější v Evropě. Komunistický režim zprvu k památkové péči nepřistupoval nijak aktivně a choval se k památkám spíše macešsky (církevní objekty, památky v pohraničí, nešetrné využívání památek nevhodným způsobem atp.). Situace se ovšem postupně lepšila a v osmdesátých letech už byla památková péče opět velice dobře organizována. Přesto stála ochrana památek ve srovnání s ekonomickým a sociálním rozvojem společnosti na druhé koleji. Obraz památkářů jako reakčních zpátečníků komplikujících modernizaci společnosti tak nebyl nikterak výjimečný.

Muž na radnici (1976, r. Evžen Sokolovský)

 

Jedenáctidílný seriál natočený podle scénáře Jaroslava Dietla je adorací reálného socialismu. Hlavní postavou je František Bavor, poslanec a předseda národního výboru ve městě Starý Kunštát, který svou aktivitou po všech stránkách naplňuje ideál obětavého stranického funkcionáře. V pracovním životě chce nezištně konat dobro a snaží se prosadit modernizaci města a socialistickou výstavbu navzdory byrokracii straníků i odporu občanů. Tráví hodiny vyjednáváním na schůzích a při tomto pracovní nasazení musí řešit také osobní problémy. Šedivé kulisy města (Beroun) a mikrokosmos neustálých stranických schůzí mohou být vnímány jako symbolické zpodobnění doby tzv. normalizace.