Nové Strašecí: Střípky z normalizace - učíme se navzájem

Dějepisný projekt studentů 2. a 3. ročníku čtyřletého gymnázia, využívající metodu orální historie, byl tematicky zaměřený na normalizaci. Studenti 2. ročníku zpracovávali informace získané o jednotlivých tématech – pracovali s literaturou, obrazovými a písemnými prameny, dotazovali se rodičů a prarodičů. Studenti 3. ročníku pořizovali cca půlhodinové rozhovory s členy rodiny či jinými pamětníky. Na konci školního roku vybraní studenti 2. ročníku představili své výstupy starším spolužákům a v kontextu zkušeností s pořizováním rozhovorů o  nich vedli diskusi.

Každá skupina informovala o své práci, o shodách a rozdílech ve vyprávěních pamětníků a pak jsme oslovili starší spolužáky, zda  v jejich rozhovorech je o stejných tématech vyprávěno podobně, či ne. Nakonec se rozběhla poměrně dynamická debata, v níž se ukázaly zcela odlišné pohledy.“

IVA VACHKOVÁ, 2012


Autorka: Mgr. Iva Vachková, Gymnázium J. A. Komenského Nové Strašecí, Komenského nám. 209, 271 01 Nové Strašecí

Spolupráce: Studenti výběrového semináře z dějepisu zpracovali ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů příběh jednoho ze členů rodiny.

Klíčová slova: normalizace, pamětníci, rodina, studentské prezentace

Místa realizace: Gymnázium J. A. Komenského Nové Strašecí, rodiny studentů, Městské muzeum Nové Strašecí

Celková doba realizace: únor–červen 2012


Kontext

Gymnázium J. A. Komenského v Novém Strašecí je čtyřleté gymnázium, na němž se vyučuje dějepis pouze tři roky. O to intenzivnější metody výuky je třeba volit. Tradici má zejména integrovaná tématická výuka využívající prvky dramatické výchovy, ale také výuka projektová.

V projektu Střípky z normalizace: Učíme se navzájem studenti pracovali sami nebo ve dvojicích, měli velkou volnost, konzultovali s učitelem dle potřeby. Rozhovory pořizovali jen dobrovolníci, v obou ročnících mohli studenti uzpůsobit výstupy svým představám.

Východiska a  hlavní cíle

Středočeský kraj je migrační oblast. Je tu málo trvale žijících obyvatel, málo trvale žijících pracuje v místě bydliště, většina dojíždí nejčastěji do Prahy. I proto jsou zde často narušeny rodinné vztahy a také vztah žáků k místu, kde žijí.

Hlavním cílem projektu je umožnit studentům, aby se zastavili, uvědomili si, kde a jak především jejich prarodiče a rodiče v době normalizace žili. Díky vyprávění příběhů z minula mohou také navázat bližší vztah s příbuznými.

Projekt předpokládal širší spektrum výstupů a získání různých úhlů pohledu na stejnou věc. Zároveň také značnou konkretizaci představ žáků o normalizaci.

Cílové skupiny

54 studentů 2. ročníku (pracovali na tématech dle zájmu, připravovali výstupy podle  vlastních představ) a 27 studentů 3. ročníku (pořizovali rozhovory s pamětníky)

Obsah a průběh projektu

Práce začala v polovině února společnou hodinou druhých a  třetích ročníků a zadáním projektu. Studenti třetího ročníku před tím absolvovali exkurzi do Prahy, v jejímž rámci jim lektoři ÚSTR připravili motivační a metodické školení.

V únoru a březnu jsme každou hodinu dějepisu začínali 2–3minutovou normalizační chvilkou. Šlo o krátké zvukové, obrazové či audiovizuální záznamy vztahující se k normalizaci. Jednou to byla část filmového týdeníku, jindy televizní či rozhlasová zpráva, populární či politická píseň, kousek zábavního programu, záznamu cvičení na spartakiádě, prvomájový průvod, vojenská přehlídka, nedělní chvilka poezie. Zdrojem normalizačních chvilek byl server YouTube, ale i rozhlasový a televizní archiv, archiv učitele či záznamy z rodinných archivů studentů čtvrtého ročníku. Nejdříve tyto chvilky připravoval učitel dějepisu, po škole se však rychle roznesla zpráva o zajímavých ukázkách, a tak se nakonec zapojili i studenti čtvrtého ročníku.

Práce měly být odevzdány do poloviny května. Každý student konzultoval zpravidla 2–6krát, dostávali tak průběžnou zpětnou vazbu konkrétní práce.

Žáci třetího ročníku pořídili celkem 20 rozhovorů s 22 pamětníky, jejichž délka se pohybovala mezi 15 minutami a hodinou a půl. Obsahem rozhovorů byla většinou snaha postihnout atmosféru ve společnosti v období normalizace, popsat každodenní život, ale často s absencí konkrétněji popsaných událostí.

Studenti druhého ročníku zpracovali zvolené téma (rodinná dovolená v době normalizace, chalupářství, automobily na českých silnicích, móda, základní vojenská služba, spartakiáda 1975, 1980, 1985, hračky a hry mých rodičů apod.) tak, že vycházeli z dostupné literatury, rodinných fotografií a rodinných vyprávění, a nakonec pořídili o zvoleném tématu krátký rozhovor. Otázky byly v těchto případech formulovány „na míru“ pamětníků, odpovědi studenti zapracovali přímo do práce, nepřepisovali je doslovně a často je využili v závěru svých prací (těch vzniklo celkem 44).

Některé práce byly velmi vydařené a zapadaly také do kontextu velkých rozhovorů pořízených spolužáky ze třetího ročníku. Proto jsme oslovili některé druháky, zda by byli ochotni se v případě stejného tématu spojit do jedné skupiny, která zpracuje dohromady své poznatky a seznámí s nimi starší spolužáky. Nakonec vzniklo sedm pracovních skupin (po 2–4 členech), z nichž si každá připravila powerpointovou prezentaci a svůj výstup si nejdříve vyzkoušela ve své mateřské třídě formou konference o normalizaci.

Ve druhé polovině června jsme pak pozvali druháky na dvouhodinovou besedu o jejich výstupech z pracovních skupin do  třídy 3. B. Každá skupina informovala o své práci, o shodách a rozdílech ve  vyprávěních pamětníků a  pak jsme oslovili starší spolužáky, zda v jejich rozhovorech je o stejných tématech vyprávěno podobně, či  ne. Nakonec se rozběhla poměrně dynamická debata, v níž se ukázaly zcela odlišné pohledy. Velmi dobře to bylo vidět např. na tématu rodinných dovolených, kdy některé rodiny vzpomínaly na zahraniční dovolenou v tehdejší Jugoslávii a jiné zas na stanování na Orlíku či dovolené v podnikových rekreačních zařízeních. Třeťáci se přidávali citováním z velkých rozhovorů a také rodinnými vzpomínkami mimo záznam. Besedy se zúčastnil i ředitel školy, který též přidal svoje vzpomínky. Dalším hodně ožehavým tématem bylo hodnocení spartakiády, studenti proti sobě postavili několik odlišných vnímání a hodnocení této masové akce.

Vazba na vzdělávací cíle

Po celou dobu všechny klíčové kompetence

Průřezová témata: Osobnostní a sociální výchova, Výchova demokratického občana, Mediální výchova, Multikulturní výchova

Vzdělávací oblasti: D, ČJ, ZSV, IVT

Výsledky jednotlivých aktivit

1)      Studentská portfolia různého druhu (ppt prezentace, složitější zamyšlení, nahrávka rozhovoru, jeho přepis a vyplněný protokol rozhovoru, koláže fotografií)

2)      Studentská evaluace vlastní práce na projektu formou závěru portfolia

Systém pedagogického hodnocení

Hodnocení slovní v průběhu rozhovorů s pedagogem nad odevzdaným portfoliem, písemné hodnocení portfolia ze strany vyučující.

Diskuze se spolužáky o výstupech v hodině dějepisu po odevzdání.

Zdroje a pomůcky

Rodinný archiv (dokumenty, fotografie) a běžně dostupné internetové stránky, dobový tisk, v hodinách počítač, dataprojektor a připojení k internetu, Normalizační poezie (Česká poezie 20. století – výbor).

Reflexe a výhled do budoucna:

Cíle projektu jsme splnili. Co se týče technických parametrů projektu, studenti pořídili zvukové záznamy rozhovorů, přepsali je do podoby záznamu rozhovoru (vynechali vatové výrazy, opakující  se tvrzení, mírně je stylisticky upravili), vypracovali protokol rozhovoru předepsaný projektem a odevzdali vyplněný formulář se souhlasem či nesouhlasem pamětníka se zveřejněním a uložením rozhovoru v archivu Ústavu pro studium totalitních režimů. Pamětníci udělili nakonec jen tři plné souhlasy se zveřejněním, šest souhlasů s uveřejněním anonymizovaného rozhovoru, tři souhlasy s uložením rozhovoru a 10 z nich neposkytlo souhlas vůbec. Jako hlavní důvod pro neudělení souhlasu se zveřejněním uváděli nejčastěji obavy ze zneužití rodinných vzpomínek.

Protože bych ráda některé vzpomínky využívala nadále v hodinách, např. pro tvorbu pracovních listů, nabídneme příští rok pamětníkům možnost využití rozhovoru pouze pro školní účely.

Práci studentů jsem mohla průběžně monitorovat při konzultacích. Byly sice časově náročné, ale výrazně přispěly ke kvalitě zpracovaných rozhovorů a závěrečných prezentací. Velký přínos spatřuji v tom, že si studenti mohli svoje výstupy navzájem porovnávat mezi ročníky. V závěru dvouhodinové diskuze jsme konstatovali, že neexistuje jeden výklad a obraz nějaké události, ale že se jednotlivé vzpomínky od  sebe liší a žádná z nich si nemůže činit nárok na jednoznačnou „pravdu“. Naše minulost není „učebnicová“, každý aktér ji vnímá, prožívá a hodnotí po svém, a chceme-li se dozvědět přesnější obraz minulosti, potřebujeme znát i  různé vzpomínky. Naťukli jsme i to, že dalším vyprávěním se příběhy mění a upravují a velmi záleží na časovém odstupu.

Pro studenty třetího ročníku to byla jedna z posledních hodin dějepisu na gymnáziu, náš školní vzdělávací program ve čtvrtém ročníku dějepis nemá. Myslíme si, že to bylo dobré zakončení výuky. Usoudili to i studenti. V úplně poslední hodině psali kratičké zamyšlení o tom, co se za tři roky dějepisného studia na gymnáziu naučili. Mimo jiné jsme zachytili následující postřehy: „Nevěřit bezmezně všemu, co se řekne.“, „Poslouchat vyprávění a ptát se.“, „Hledat různé výklady.“

Druháci si vyzkoušeli, jak pokládat otázky a zpracovat nějaké téma s oporou v literatuře. Ve třetím ročníku je bude čekat obtížnější úkol – vybrat jednu rodinnou událost z období po roce 1945, pořídit o ní rozhovor s pamětníkem z rodiny a zapracovat ji do kontextu našich dějin.

Některé záznamy budou využity pro tvorbu výukových programů pro mladší ročníky, v nichž budou použity úryvky z rozhovorů pořízených studenty – ať už jako např. motivační sekvence, anebo materiál pro interpretaci.

Průběh projektu jsme shrnuli do článku místního Novostrašeckého měsíčníku.