Možné odpovědi k textu III.

  1. Již v prvním vydání z roku 1945 editoři odstranili pasáže týkající se sudetských Němců. V původní verzi Reportáže byl Fučík kdysi vězněn proto, že „příliš naléhavě hájil právo sudetských Němců na sebeurčení a příliš jasně viděl následky národnostní politiky českých měšťáků pro český národ“. V upravené verzi již Fučík národnostní práva českých Němců nehájil. „Hlídače ze Sudet“ dokonce nahradil nepříznakový výraz „němečtí hlídači“. Výraz „národnostní“ byl nahrazen slovem „zhoubný“. Výraz „nit pomsty a národnostní nenávisti“ nahradila „nit zrady“.

  2. Fučíkův postoj neodpovídal poválečné situaci, kdy se česká společnost většinově shodla na principu kolektivní odpovědnosti Němců za nacismus. Čeští Němci měli být z Československa „odsunuti“. Připomínat v této chvíli někdejší taktiku Komunistické internacionály (určující je třídní, nikoliv národnostní příslušnost) nebylo pro KSČ ideologicky přípustné. V duchu programového internacionalismu by ostatně i KSČ měla mezi českými Němci rozlišovat dle třídního původu, strana však populisticky využila nacionální stereotypy, aby posílila svou popularitu. Ani většinová česká veřejnost ostatně nebyla příliš ochotna naslouchat úvahám o tom, že národnostní politika předválečné republiky přispěla k vyhrocení česko-německých vztahů. Černobílá interpretace války (Němci = zlo/Češi = dobro) by se rozlišováním mezi sudetskými a říšskými Němci zbytečně rozostřila, princip kolektivní odpovědnosti by tak byl problematizován, a to navíc textem, jenž měl v poválečných letech získat nebývalou autoritu.

  3. Výraz „nit pomsty a národnostní nenávisti“ evokuje odlišnou kauzalitu dějů, jejichž vyvrcholením byl střet českých Němců, Čechů a Slováků na počátku a v průběhu druhé světové války. Podle upraveného vydání byli Češi svými německými spoluobčany prostě zrazeni, aniž k této zradě zavdali jakékoliv příčiny. Národnostní nenávist ve Fučíkově pojetí oproti tomu představuje vztah oboustranný, pomsta nutně předpokládá jistý čin, který ji předcházel. Msta přichází vždy v reakci na předchozí události. Vina českých Němců tak ve Fučíkově podání není tak jednoznačná a odpovědnost se vztahuje i na „české měšťáky“, kteří vedli špatnou národnostní politiku. Cenzorský zásah se tak opět snaží především o to, aby nebyla rozostřena černobílá interpretace války na principu kolektivní viny Němců. Motiv zrady navíc působivě souzní s další ideologickou interpretací války, jíž komunisté prosazovali, s motivem tzv. mnichovské zrady. Národ byl zrazen nejen německými spoluobčany, ale též všemi západními spojenci, na něž Benešova diplomacie tak spoléhala. Zrada se stává leitmotivem oficiální interpretace války. Fučíkova Reportáž s ní v tomto smyslu harmonicky souzní, neboť i její hrdina byl, stejně jako celý národ, zrazen.

  4. Fučík cituje Nerudovu Ukolébavku vánoční ze sbírky Zpěvy páteční. Refrén Nerudovy básně „Spi , Jezulátko, spi!“ přitom Fučík polemicky obrací, čímž posouvá i ironické vyznění Nerudova textu. Apeluje tak nepřímo na to, že se situace radikálně změnila (spasení lidstva se přiblížilo), že je potřeba zaujmout jiný postoj. Další dva verše cituje Fučík poněkud nepřesně, u Nerudy zní: „té cesty lidstva ku spasení, té ještě dlouho konec není“. Vzhledem k okolnostem Fučíkova psaní je však i taková citace obdivuhodná. V kontextu vězeňské literatury není tak vysoká míra literarizace motáků vůbec běžná. Pisatelé se soustřeďují na osobní témata, chtě nechtě zohledňují nedostatek papíru i vypjatou situaci vězení a snaží se (nejčastěji svým blízkým) sdělit to nejpodstatnější. Proč tedy citovat slavnou Nerudovu báseň? Fučík chce těmito odkazy (v Reportáži jich je více – na Wolkera, Máchu, Husa aj.) své psaní zapojit do české literární tradice, chce ukázat, že Reportáž z této národní tradice přirozeně vyrůstá. Čtenáři se nedostává do rukou jen jedno z mnoha veskrze osobních svědectví z nacistických věznic, ale především literární dílo, jež navazuje na klasická díla české literatury.
    Tuto návaznost na tradici zdůrazňoval i hlavní vykladač a strážce Fučíkova odkazu (posléze též ministr školství a kultury) Ladislav Štoll: podle něj byl Fučík „moderní buditel“, jenž navazoval na odkaz Jana Husa. Štoll vkládá Fučíka do řady „umučených bojovníků českého tisku“ a podřizuje jej tak populárnímu obrazu české kultury 19. století – archetypu spisovatele trpícího pro blaho národa (Havlíček Borovský, Němcová).

  5. Vypravěč nenabízí osobní svědectví, nesvěřuje se čtenáři s konkrétními prožitky z vězení. Z konkrétní pankrácké cely 267 odkazuje na všechny cely světa, na utrpení celého lidstva na jeho cestě za spasením. Motiv chůze jednak vtiskuje Fučíkovu vyprávění základní kompoziční rytmus, pravidelně se opakujících sedm kroků jako by jeho úvahy rytmizovalo. Zároveň se však chůze Fučíkova prolíná s cestou lidstva, jež si musilo tisíci celami šlapat cestu vpřed. V kontextu vězeňské literatury se motiv chůze spojuje s bolestí či s nekonečnou nudou; Fučík zcela odhlíží od těchto osobních postřehů, odmítá tíživým okolnostem poskytnout ve svém vyprávění místo. Primární je pro něj literární funkce; vypravěč a ne věznitel, je skutečným pánem příběhu. Pro Fučíka byl viditelně významnější literární svět Reportáže, než jeho životní zkušenost. Své vlastní (mnohdy možná ponižující) zážitky tak transformoval do heroického literárního světa, v němž vypravěč určoval podmínky hry.

  6. V ukázce se dvakrát opakuje pasáž o sedmi krocích tam a zpátky, opakuje se též výraz „to znám“. Motáková literatura bývá často vzhledem k okolnostem psaní fragmentární: nemohlo proto k opakování dojít nedopatřením? Text ukázky zabírá v originále dva motáky (čísla 32 a 33), mohl tedy Fučík zapomenout, že už o sedmi krocích jednou psal na předchozím motáku? To jen stěží. Čtenář Reportáže brzy odhalí její poměrně složitou kompozici. Funkce opakování je primárně literární, rytmizuje text. Vypravěč těmito motivy čtenáři nesděluje nic podstatného, opakuje je především z estetických důvodů. „Sedm kroků ode dveří k oknu, sedm kroků od okna ke dveřím“ vytváří kompoziční rámec, do nějž vypravěč vkládá obecné úvahy, které s jeho osobní situací přímo nesouvisí.

Kontext

Přímo na Fučíkových „sedm kroků“ vzpomíná ve svých pamětech Josefa Slánská, manželka generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, jenž byl roku 1952 odsouzen a popraven v rámci procesu s tzv. spikleneckým centrem. I ona se v souvislosti se zatčením svého muže ocitla v Ruzyni: „Sedm kroků ode dveří k oknu, sedm kroků od okna ke dveřím, napsal o své cele Fučík. Ale tady? Kolik kroků stačí na vzdálenost dvou metrů, i kdybys začal zády u dveří a končil nosem u zdi pod oknem.?“ Slánská, sama kdysi Fučíkova vášnivá čtenářka, tak bolestně narazila na onu disproporci mezi literarizovaným obrazem vězení v Reportáži a tvrdou skutečností. Její věznitelé ji pochopitelně neumožnili hrát tak tragicky vznešenou roli, jíž si v Reportáži přisoudil Fučík: „Jindy zas se ptá jeden druhého: Co dělá ta tvoje? Sere. A tvoje? Chčije. A všichni ti chlapci za dveřmi nemají mnoho přes dvacet let. Každý z nich má na hrudi Fučíkův odznak a únorový řád.“

Josefa SLÁNSKÁ: Zpráva o mém muži, Praha, Svoboda 1990, s. 156n.

I jiná vězněná komunistka z procesů padesátých let, Marie Švermová, vnímala své věznění optikou Reportáže: „K soudu mě převlékli do civilních šatů, uniformované estébačky mi dokonce upravovaly vlasy. Nevím, jak jsem vypadala, zrcadlo jsem neviděla už dva roky. V autě mi oči nezavázali, mohla jsem se rozhlížet po Praze. Vzpomínala jsem přitom na procházku Julia Fučíka, jak ji popisuje v Reportáži.“ Obě autorky původně vnímaly vězení především jako literární topos. Jejich představy přitom utvářela právě Reportáž; tato setrvačnost „fučíkovského jazyka“ dokládá, jak hluboce do obou vězněných žen prorostla komunistická ideologie.

BARTOŠEK, Karel: Český vězeň. Svědectví politických vězeňkyň a vězňů let padesátých, šedesátých a sedmdesátých, Praha, Paseka 2001, s. 66.

Zážitek z chůze v komunistickém vězení na Ruzyni zachytil i jiný komunista (kdysi též vášnivý čtenář Reportáže), obviněný v rámci procesu se Slánským, Artur London. V motácích, jež sepsal pro svou ženu Lise, popisuje chůzi po cele následovně: „Byl jsem denně dvacet, dvacet jedna nebo dvacet dvě hodiny na výslechu, nebo jsem musel šestnáct hodin pochodovat po cele, ruce podél těla. Poté čtyři až pět hodin nočního výslechu, potom dvě až tři hodiny přerušovaného spánku a pak šestnáct hodin chůze atd. To trvalo šest měsíců. Dali mi pantofle, v nichž jsem musel chodit. Vnitřní podrážka byla z ostrých naškrobených provazů. Na druhý den jsem měl nohy pokryty praskajícími, hnijícími puchýři, zatímco další se tvořily, a má chodidla se měnila v otevřenou hnijící ránu. Chodil jsem jako po žiletkách.“

LONDON, Artur: K pramenům Doznání, motáky z ruzyňské věznice z roku 1954, přel. Saša Uhlová, Brno, Doplněk 1998, s. 55.

Obdobně vzpomíná na své zážitky s chozením po cele další z komunistů, kteří byli zatčeni v rámci procesu s tzv. spikleneckým centrem, Evžen Löbl: „Hoci sa väzenie ztotožňuje so sedením, zakázali mi sadnúť si. Musel som stáť při vyšetrovaní, ale nesmel som si sadnúť ani v cele… Po dvoch-troch týždňov som mal opuchnuté nohy, každá časť pokožky bola hrozne citlivá na ten najjemnejší dotyk. Umývanie sa stalo hrozným utrpením, každý krok bol spojený s bolesťami.“

LÖBL, Eugen: Svedectvo o procese, Bratislava, Vydavateľstvo politickej literatúry 1968, s. 34n.

Stejným způsobem na zážitky z věznění vzpomíná i Marie Švermová. Tato vdova po uctívaném hrdinovi Slovenského národního povstání Janu Švermovi byla odsouzena v rámci odhalování tzv. spikleneckého centra kolem Rudolfa Slánského jako hlavní obžalovaná v tzv. procesu s krajskými tajemníky: „První týdny jsem musela chodit do úpadku, v těch odporných pantoflích. Když jsem se zastavila, už klepal bachař a nařizoval: Chodit! Chodit! To vše patřilo k rozrušování osobnosti, k rozbíjení lidského já.“

BARTOŠEK, Karel: Český vězeň. Svědectví politických vězeňkyň a vězňů let padesátých, šedesátých a sedmdesátých, Praha, Paseka 2001, s. 72.