Možné odpovědi k textu II.

  1. Popis jeho prvních „čtyřiadvaceti hodin“ výslechu na Petschkárně je překvapivě zasazen do „objektivního“ sociálního času, což je v rozporu s běžnou charakteristikou vězeňské či motákové literatury, jíž povětšinou dominuje subjektivní čas vězňova vědomí, jenž se navíc často ocitá v přímém rozporu či v mimoběžnosti s „objektivním“ časem vně vězení. V průběhu výslechu „rádio houká půlnoc“ a „kavárny se zavírají, poslední hosté se vracejí domů“, v jednu hodinu „poslední tramvaje zatahují, ulice se vyprázdnily“. Mezitím, co Fučíka vyslýchají a ubíjejí téměř k smrti, „dělníci jdou do práce a z práce, děti jdou do školy a ze školy, v obchodech prodávají, doma se vaří“. Taková vyprávěcí situace čtenáři vnucuje souvislost mezi dramatickým výslechem na Petschkárně a okolním světem. Fučíkův příběh lze pak číst jako příběh celé společnosti, Fučíkova smrt se mění v zástupnou oběť onoho velkého my, společenství čtenářů, které Fučíkova výzva oslovuje. Může se zdát, že právě tato vykupitelská oběť byla nutným předpokladem vítězství nad zlem nacismu. Pokud by v ukázce tyto odkazy na ono „mezitím“ rozsáhlého kolektivu národa nebyly, stal by se Fučíkův příběh jen jedním z mnoha svědectví o zle nacismu. Takto však přejímá zástupnou funkci, stává se symbolickým příkladem, který zastupuje všechny ostatní, jemu podobné případy. V malé prostoru Reportáže se tak odráží celý velký příběh českého národa za války.
    Strážci Fučíkova kultu (především jeho žena Gusta a přítel Ladislav Štoll) tuto emblematičnost hrdinovy oběti programově zdůrazňovali: „Zavraždili člověka, tak jako popravili miliony lidí a zničili obrovské hodnoty vytvořené lidským duchem a lidskýma rukama. Kdo byli ti, kteří bojovali s tímto nelidstvím, ti, kteří bojovali a umírali za uskutečnění socialismu, ti, kteří pomáhali této myšlence zvítězit a ji zživotnit? Jaká síla to byla, která je povzbuzovala? Byli to lidé milující člověka a život čistý a pravdivý. Julius Fučík byl jedním z nich.“
    FUČÍKOVÁ, Gusta: Hrdina socialistického světa, In: Julius Fučík hrdina naší doby, Praha, SNDK, 1953, s. 8.

  2. Fakt, že Fučíkova manželka Gusta nevystupuje jako adresát textu, ale jako jedna z postav, tedy že vypravěč nepromlouvá k ní, ale vypráví o ní komusi třetímu, poukazuje na výraznou literárnost Reportáže. Tato neosobnost Fučíkova vyprávění se ocitá v ostrém rozporu s vyprávěcí situací jiných motáků, které za obdobných podmínek a ve stejném kontextu vznikaly ve vězení. Neoslovuje své blízké, jak by se u poselství člověka odsouzeného na smrt dalo očekávat, ale hovoří doslova k celému světu.

  3. Vypravěč, ač popisuje vlastní utrpení, bolest a mučení, je schopen zohledňovat i vnější „objektivní“ čas. Namísto toho, aby zcela ztratil ponětí o čase, což by bylo asi vzhledem k situaci obvyklé, dokáže odkazovat na jednotlivé ubíhající hodiny. Nabízí se otázka, zda se Fučík svěřuje s osobním prožitkem mučení, či zda rytmus „čtyřiadvaceti hodin“ (tak se nazývá první kapitola Reportáže) nepoužívá spíše jako působivý kompoziční princip vyprávění. To by opět poukazovalo na prvotní literárnost Reportáže: Fučík na Pankráci nepíše svědectví, ale primárně umělecké dílo. Fučíkův vypravěč se schopností vnímat „objektivní“ čas nepozorovaně heroizuje, na rozdíl od většiny běžných lidí, kteří při mučení nedokáží myslet než na svou bolest, je on totiž schopen vidět i širší souvislosti. Čas jeho osobního utrpení se tak prolíná s velkým historickým časem války, ta mučí nejen Fučíka, ale i celý český národ, k němuž vypravěč v ukázce průběžně odkazuje. Mimo jiné díky této specifické práci s časem se může Fučíkova „literární“ oběť stát obětí zástupnou

  4. Fučík vypráví se zvláštním odstupem; může až vzbuzovat dojem, že se jej události bezprostředně netýkají, že je sleduje jako nezúčastněný divák: „Kopou do mne. Šlapou po mně. Ano, tak, teď bude rychle konec. Černý komisař mne zvedá za plnovous a spokojeně se směje, když mi ukazuje plné hrsti vyrvaných vousů. Je to skutečně komické.“ V kontextu běžné vězeňské literatury se často dočteme o tom, jak bylo mučení ponižující, jak člověka zlomilo, donutilo jej mluvit. Do popředí vystupuje téma těla, neboť to především člověka zrazuje. Fučík snáší bolest až s jakousi nelidskou dokonalostí; i to napomáhá jeho pozdější heroizaci. Do svého vyprávění Fučík tělesné motivy nevpouští, nepopisuje své vězeňské zážitky prizmatem tělesného utrpení. Z jisté perspektivy lze takové podání interpretovat jako ideologickou inverzi tradičního motivu těla křesťanského světce či přímo trpícího těla Kristova. Dominantním způsobem vyprávění je zrak: trpící tělo viděné z vnějšku dokáže evokovat tragicky vznešený dojem utrpení. Jakmile bychom stejný prožitek popisovali zevnitř, vystoupila by na povrch spíše absurdita, marnost a nezvratnost situace.

Kontext

Pro srovnání stačí sáhnout po vězeňských motácích jiného komunisty, Artura Londona, z nichž posléze též vyrostlo dílo s neskrývanými literárními ambicemi. Původní Londonovy motáky z komunistického vězení jsou však primárně určeny jeho ženě Lise. Jejich napsání motivovala autorova obava z toho, že manželka, hluboce věřící komunistka, Londonově doznání v procesu se Slánským uvěřila. I proto London píše: „Znova ti připomínám, abys toto všechno zničila, hned jak si to přečteš, a abys mě ujistila, že jsi tak učinila. Jinak bych nebyl klidný.“ Fučík o své Gustě hovoří v třetí osobě, oslovuje-li ji přímo, pak v patetických figurách, primárně určených opět čtenáři: „Ty víš, Gustino, i já vím, že už se asi nikdy neuvidíme. A přece tě slyším z dálky volat: Na shledanou, můj milý! Na shledanou, Gustino moje!“ Gustě Fučíkové se po válce dostaly i zcela osobní motáky, do Reportáže, která jí nebyla primárně určena, pochopitelně zařazeny nebyly.

LONDON, Artur: K pramenům Doznání, motáky z ruzyňské věznice z roku 1954, přel. Saša Uhlová, Brno, Doplněk 1998, s. 60.
FUČÍK (1995): s. 46.

Vedle 167 motáků Reportáže napsal Fučík ve vězení i dva osobní motáky, dopisy adresované příteli Špringlovi a manželce Gustě. Moták ženě není na rozdíl od Reportáže nijak okázale stylizován, je napsán spíše v osobním tónu: „Má drahá. Celé hodiny s Tebou hovořím a čekám a toužím, až s Tebou budu moci hovořit přímo. Kolik si toho pak povíme. Moje malá milá. Buď statečná a silná.“ (Julius Fučík - hrdina naší doby, Praha, SNDK, 1953, s. 69.) Sama Gusta Fučíková však jako hlavní „kněžka“ fučíkovského kultu propadla neosobní ideologické perspektivě; nehovořila o Fučíkovi jako o manželovi, ale zaujala spíše roli prostředníka a vždy jen nezaujatě lidu tlumočila své zážitky s hrdinou. Na rozdíl od ostatních jej přitom neoslovovala familiárně „Julek“, ale většinou neosobně „Julius Fučík“ nebo dokonce „soudruh Julius Fučík“. V souhrnném vydání Fučíkovy korespondence z roku 1963 výše citovanou osobní pasáž z edice motáku dokonce odstranila. V přednášce „Vzor mladým lidem“ popsala Gusta výše uvedenou scénu Reportáže následovně: „Přivedli mne tehdy v noci na čtyřstovku do Pečkova paláce. A já neměla tušení, že Julius Fučík je zatčen. Seděla jsem v první lavici na čtyřstovce s rukama na kolenou a místnost byla plná lidí. Nesměli jsme se pohnout, nesměli jsme promluvit. Prohlížela jsem okolí, neuvidím-li někoho známého. Po chvíli jsem spatřila soudružku Jelínkovou. Očima jsme si dávaly znamení, že se neznáme. A náhle se otevřely dveře a já otočila hlavu. Ve dveřích se objevil Julius Fučík, bos, z nohavic mu tekla krev, tvář měl sinavě žlutou od bití, vlasy i vousy rozcuchané, z úst mu tekla krev. A za ním gestapák se zdviženou holí. Hnal Julia Fučíka před sebou, hnal ho do kouta a nutil ho holí, aby si stoupl čelem ke zdi, zády k nám. A Julius Fučík, jako by necítil rány, jako by neviděl přesilu, šel pomalým krokem a u zdi se postavil čelem k nám. S hlavou vztyčenou se díval na nás a nám se v úžasu zvedaly hlavy výš a výš.. A Julius Fučík tam stál obklopen ozbrojenými gestapáky ne jako poražený, bezbranný a bezmocný, ale on jako vítěz a oni jako poražení. On jako vítěz, který věděl, že jeho mohou fysicky zničit, ale nemohou víc. Nemohou zničit myšlenku, která již byla skutkem na jedné šestině světa, víru, že vítězství patří Sovětskému svazu a nám, lidem socialismu!“ Osobní perspektiva manželky, jež je svědkem utrpení vlastního muže, zde zřetelně ustupuje do pozadí na úkor glorifikující heroizace mučedníka komunistického hnutí. Gusta Fučíková se stylizuje do neosobní role svědka a dokumentátora hrdinovy poslední cesty. Dikcí se přitom stylizuje do formy evangelijní radostné zvěsti o vykupitelské oběti.

FUČÍKOVÁ Gusta: Vzor mladým lidem, In: Julius Fučík hrdina - naší doby, Praha, SNDK 1953, s. 86.

Komunističtí ideologové často zdůrazňovali právě tíživé okolnosti Fučíkova psaní, aby podtrhli výjimečnost jeho díla, aby poukázali na to, že Reportáž není jen běžným lidským dílem, ale že ji napsal „sám život“. Fučíkova kniha je vnímána jako posvátný text, který nelze číst jako jakoukoliv běžnou knihu. Vrcholná literárnost Reportáže spočívá dle těchto oficiálních strážců kultu v tom, že autor sám sebe zcela upozadil, upustil od jakýchkoliv snah po sebeprezentaci; skrze Reportáž tak promlouvá jakási nadosobní síla. Fučíkova kniha je v tomto smyslu dokonalá: „Jistě bude ještě vydáno mnoho knih – a doufejme, že velmi hodnotných – vyličujících muka gestapáckých výslechů, tortury koncentráků, než všechny ty kapitoly budou složeny dodatečně, v teple bezpečí budou pilována jejich závažná souvětí (z šálku bude stoupat bohumilá vůně kávy), kdežto Fučík byl nucen chvatně črtat na papírcích, které mu občas propašoval dozorce, aby je popsané ihned roznesl po adresách přechovávačů, takže vlastně autor neměl ani možnost přečísti, co napsal den předtím, natož pak nemohl souvisle všechno uvážit – a v kteroukoliv hodinu se mohly otevřít dveře, kopnutím, aby byl vyveden.“ (…) „Netroufám si rozebírat Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce, tu chrabrou a čistou knihu, prostou jakýchkoliv literárních obmyslů. A přece je nejliterárnější – protože její výraz a forma jsou příliš podmíněny lidstvím, takže se i její umělecká cena rovná té nejúžasnější románové kráse, jakou představuje sám – život.“

KONRÁD, Karel: Milenec života, In: Julius Fučík - hrdina naší doby, Praha, SNDK, 1953, s. 36.

Kontext

Většina vězeňské literatury vnímá lidskou tělesnost jako své prvořadé téma. Řada lidí prožívá věznění jako velmi bolestný střet lidské vůle (nemluvit, nepřiznat) a slabého těla. I proto se fyzické prožitky věznění stávají důležitým tématem rozličných zpovědí, neboť vysvětlují, jak věznitelé dokázali člověka zlomit. Takto na své zážitky z věznění na zámku Stb v Kolodějích vzpomíná jeden z odsouzených v procesu s tzv. buržoazními nacionalisty z padesátých let, Ladislav Holdoš: „Ráno se mi stalo něco úděsného. Otevřela se dvířka a do chlívku vlezl strážný voják s putnou. S putnou hoven. Nařizoval mi, abych se v ní umyl. Odmítl jsem a ukazoval, že voda v putně není čistá. Strážný mi však přikazoval: Mýt se! Znovu jsem nechtěl. Až mě chytil za krk, strčil mi do té putny hlavu a začal mě v ní máchat. Byl jsem mimo sebe: Co se to se mnou děje? Kde to vlastně jsem? Ať už si myslí o mém provinění bůhvíco, takhle přece není možné s člověkem jednat! Poznal jsem už do té doby hodně věznic, kde jsem byl jako nepřítel toho či onoho režimu, ve Španělsku, ve Francii, kde jsem byl v rukou surovců, ale nikde, ani v nacistickém buchenwaldském lágru, nezneucťovali jako tady, u nás.“ V konfrontaci s řadou obdobných svědectví vyznívá Fučíkova Reportáž nezvykle „čistě“, Fučíka jeho tělo nikdy nezklamalo, jeho vůle vždy dokázala sklony nízké tělesnosti ovládnout.
HOLDOŠ, Ladislav, BARTOŠEK, Karel: Svědek Husákova procesu vypovídá, Praha, Naše vojsko 1991, s. 48.