Možné odpovědi k textu I.

  1. Jednoduše řečeno: v „Temnu“ se dle Nejedlého můžeme dočíst a poučit o Temnu. Dějiny mají v komunistickém pojetí jednu trvalou konstantu, odehrává se v nich střet dobra („přišlo jitro“ či „světlo Října“) a zla („vítězství Temna“). Nejedlý podřídil výklad Jiráskova románu této výchozí tezi. Dle něj tak Jirásek ve svém románu zachytil konkrétní historický obraz doby pobělohorské, v němž Temno právě zvítězilo. Nebezpečí Temna však trvá dál, a tak je dle Nejedlého potřeba číst Jiráskovo Temno, které nám toto stále ohrožení zlem připomíná. Srovná-li čtenář obrazy pobělohorského Temna, jež jsou dle Nejedlého vskutku děsivé, se svou přítomností, musí si uvědomit, že žije v daleko lepší době než jeho předkové a že by tak měl dbát o to, aby se obdobné Temno již nikdy nevrátilo.

  2. Četba Temna by měla čtenáři pomoci, aby rozpoznal Temno ve svém okolí a ve svém nitru. Nejedlého komentář vyzývá k boji o charakter socialistického lidu a každého jednotlivce, kniha pomáhá odhalit „kořen reakce“ a je ji tak potřeba s odpovídajícím vědomím i číst. Samo čtení se tak stává součástí dějinného střetu mezi dobrem a zlem, spíše než poklidné posezení nad knihou v ušáku a s šálkem kávy evokuje boj. Čtenář by měl charaktery, konflikty a situace, jež Jirásek zachytil ve svém románu, hledat a nalézat ve svém okolí a sám v sobě. To pozitivní by měl rozvíjet a to negativní by se měl pokoušet zničit. Je zřejmé, že Temno nabízí především motivy negativní a představuje tak dle Nejedlého jakýsi „katalog zla“. Komentář tudíž neposkytuje čtenáři příliš velkou interpretační svobodu. Temno je víc než román a pochopitelně jej také nelze pouze jako román číst. Nesmí se dle Nejedlého pro čtenáře stát jen dokumentem pobělohorské doby, nelze jej číst jen jako knihu o barokní kultuře. „Drásající obrazy lidské hlouposti a zabedněnosti“, jež kniha čtenáři zprostředkovává, jsou dle Nejedlého totiž stále aktuální. I dnes existují ve světě síly, které chtějí člověka ovládat podobným způsobem jako barokní katolická církev. Socialistický člověk by tak měl číst tu správnou literaturu, aby se ubránil nebezpečí tohoto nového Temna, aby ze svého nitra tuto nákazu vyvrhl.

  3. Nejedlý nevnímá Jiráskovo Temno jen jako obraz doby pobělohorské, nečte jej jako běžný historický román, který vypovídá o dané době. Kniha podle něj nabízí víc, její obsah je zcela aktuální. Román nevypráví jen o vítězství Temna na počátku osmnáctého století, ale též o zcela aktuálním střetu starého a nového světa. Již v barokní době se odehrával tento zápas, který se ale až v dnešní době naplňuje. Nejedlý tímto výrazně posouvá vyznění Temna a usiluje přitom o to, aby se historický román proměnil v knihu, která čtenáři nevypráví jen o baroku, ale především jej orientuje v současné politické situaci. Z historického románu se tak díky Nejedlého komentáři stává kniha veskrze politická a aktuální. Motivy a obrazy z Jiráskova románu lze využít i v situacích, jež s barokní dobou a historií vůbec nesouvisí. Lze jimi argumentovat v politických projevech, využít je jako zástupné obrazy současného zla, charakterizovat s jejich pomocí stávající protivníky, zejména církev. Navíc není Temno dle Nejedlého běžnou literární fikcí, svou výpovědní hodnotou se blíží historiografii a zastupuje tak i vědecké dílo o barokní době. Nejedlý v tomto smyslu skutečně povýšil význam Jiráskova díla nad historickou vědu a z historických románů fakticky učinil učebnici dějepisu.

  4. Nejedlý důsledně rozlišuje mezi národem husitským a pobělohorským, česká společnost je dle něj rozpolcena na dvě části, z nichž jedna reprezentuje Temno a druhá „světlo Října“. Nejedlý ta na čtenáře nepřímo naléhá. Každý by se měl rozhodnout, zda patří k „pobělohorsky temnému lidu“, který je odsouzen k zániku, či k „husitsky bojovnému lidu“, kterému dějiny slibují konečné vítězství v socialismu. V podtextu se skrývá hrozba, pokud by čtenář nepřijal tuto vítěznou roli a ztotožnil se se zástupci zla, mohl by se sám stát obětí stále probíhajícího boje. Díky této politické kontextualizaci čtení (nezapomeň čtenáři - sám se právě účastníš střetu dobra a zla) je čtenáři vnucena i odpovídající interpretace románu. Nemá totiž na výběr, buď bude knize rozumět jako Nejedlý – který zde představuje závaznou autoritu a normu, nebo se alternativní interpretací sám vyčlení ze společenství těch, kteří rozumí správně, a stane se tak součástí „pobělohorsky temného lidu“. Zejména v kontextu padesátých let, v nichž jiráskovská akce probíhala, může taková alternativa vzbuzovat obavy. V podtextu je navíc zdůrazňována hloupost a zabedněnost lidu, jenž se nechával církví takto balamutit a věřil nemravným pseudozázrakům vymyšleného světce. Pokud by čtenář zaujal k textu jiný než Nejedlým protěžovaný postoj (například by sympatizoval s katolickou vírou), jako by přijal tuto roli hlupáka, jenž se nechává manipulovat. Jak vidno, mocenský tlak se díky naléhavosti Nejedlého doslovu projevuje i v zdánlivě zcela soukromé a bezpečné činnosti – při čtení literatury.

  5. Nejedlého styl je na „žánr“ doslovu nezvykle afektovaný a agresivní. Již tím prozrazuje svou ideologickou motivaci, snaží se za každou cenu přesvědčit čtenáře o své pravdě. Při popisu pobělohorského temna se Nejedlý dostává až do jakéhosi vytržení, v dlouhém souvětí podává čtenáři afektovaný výčet hrůz, přičemž nešetří expresivními výrazy, užívá hojně zvolacích vět. Zdůrazňuje přitom vlastní pohnutí (pláč, zlost, úžas), aby obžaloba baroka působila opravdu emotivně. Odsudek barokní doby se mimo jiné projevuje i v tom, že Nejedlý o ní důsledně hovoří jako o „té době“, aniž by se trápil hledáním jiných výrazů. Tato neschopnost nalézt synonymum, obohatit slovník, je příznaková. Baroko si ani jiné označení nezaslouží, je to prostě jen (řečeno s despektem) „ta doba“. Důsledné používání plurálu my („máme“ nebo „v našem lidu“) nemá nechat čtenáře na pochybách; tato kniha se jej bytostně dotýká. Posléze Nejedlý připojuje též imperativní výzvy („čtěme“, „učme se“ či „vyvrzme ze sebe“), které již na čtenáře přímo útočí. Celý text je navíc výrazně polarizován: proti temnu stojí světlo, proti bělohorskému kostelu Panny Marie Husovy slavnosti, proti Nepomukovým sochám pomníky Husovy, proti temnému lidu lid husitský atd. Takto vystavěný text působí sugestivně a může čtenáře přesvědčit již svou jednoznačností a jednoduchou kompozicí. Nabízí jednoduchý a uspořádaný svět a s ním i odpovídající roli, s kterou by se měl čtenář ztotožnit. Pochopitelně by měl toužit po splynutí s těmi, kdo stojí na straně dobra. Ideologicky motivovaný text s touto přirozenou lidskou potřebou „patřit k těm dobrým“ samozřejmě počítá. Zlo je navíc spojováno s řadou působivých metafor. Nejedlý takto nejen dále rozvíjí expresivní potenciál Jiráskova Temna, ale spojuje s temnou stranou i další působivé obrazy („fanatismus“, „nákaza“, „rána“, „hloupost“, „nechutnost“, „zrůdy“ či „hnusné pařeniště bídy“ aj.).