Knihovna

Jádro knihovny představují naše případové didaktické studie, které se snaží do praktické výuky zapojit metodologické podněty z oblasti didaktiky, historiografie či paměťových studií. V těchto textech, které byly vesměs otištěné v různých kolektivních monografiích, se  snažíme ilustrovat vztahy mezi metodikou - praktickou didaktikou, teoretickou didaktikou (specifickým způsobem práce s historickou kulturou) a aktuálními poznatky historického výzkumu. Na konkrétních příkladech tak ilustrujeme zásady, které jsou součástí naší práce. Knihovnu bychom možná měli nazvat spíše knihovničkou. Nemá totiž ambici být vyčerpávajícím zdrojem informací, ale spíše jakýmsi okénkem do přemýšlení o didaktice v širších souvislostech. Najdete v ní i odkazy na otevřené materiály, které jsou podle našeho názoru inspirativní.

  1. Didaktické případové studie
  2. Zajímavé texty
  3. Doporučená literatura

Didaktické případové studie

PINKAS, Jaroslav: Reprezentace každodennosti tzv. normalizace v didaktické praxi. In: KOPAL, Petr (ed.): Film a dějiny 4. Normalizace, ÚSTR–Casablanca, Praha 2014, s. 585–604

Text analyzuje různá pojetí fenoménu každodennosti v české historiografické produkci, analyzuje a hodnotí jejich silné a slabé stránky a vztahuje tyto koncepty k didaktické praxi. Na konkrétních případech navrhuje srovnání obrazu každodennosti v dobové normalizační produkci a v produkci současné.

Text studie v PDF

http://www.ustrcr.cz/cs/film-a-dejiny

http://www.icasablanca.cz/


NAJBERT, Jaroslav: Dějepisné narativy normalizace v učebnicích. In: KOPAL, Petr (ed.): Film a dějiny 4. Normalizace, ÚSTR–Casablanca, Praha 2014, s. 605–621

Text vychází z analýzy obrazu tzv. normalizace v učebnicích používaných na základních i středních školách od poloviny 90. let do současnosti. Poukazuje na slabé stránky syntetického výkladu orientovaného na politické dějiny, který se podstatně odlišuje od obrazů minulosti zachycených ve filmové a seriálové tvorbě a v rodinných vyprávěních.

Text studie v PDF

http://www.ustrcr.cz/cs/film-a-dejiny

http://www.icasablanca.cz/


ČINÁTL, Kamil: Filmová rodina jako místo paměti: didaktické perspektivy. In: KOPAL, Petr (ed.): Film a dějiny 4. Normalizace, ÚSTR–Casablanca, Praha 2014, s. 622–629

První sociální zkušenosti získává většina žáků v rodině. Historické proměny životního stylu a průnik “velkých” dějin do rodiny představují vhodný způsob, jak u žáků podněcovat zájem o dějepis. Článek se zabývá filmovými obrazy rodiny, které lze využít jako vhodný vstup k obdobně zaměřené výuce.

Text studie v PDF

http://www.ustrcr.cz/cs/film-a-dejiny

http://www.icasablanca.cz/


NAJBERT, Jaroslav: Propaganda jako interpretační hra: využití karikatur ve výuce 50. let. In: PAŽOUT, Jaroslav: Informační boj o Československo / v Československu (1945–1989), TUL–ÚSTR, Praha 2014, s. 192–207

Text na konkrétních námětech přibližuje význam karikatury jako užitečného pramene pro výuku, který učitelům umožňuje volit při práci v hodinách specifické pátrací a interpretační postupy. Karikatura se tak stává aktivním médiem procesu rozvíjení kritického myšlení žáků, který navíc pomáhá rekonstruovat veřejné mínění, politické názory a představy doby, ve které vznikla.

Text studie v PDF


PINKAS, Jaroslav: Propaganda, škola, normalizace. Didaktické využití normalizační propagandy. In: PAŽOUT, Jaroslav: Informační boj o Československo / v Československu (1945–1989), TUL–ÚSTR, Praha 2014, s. 208–223

Text analyzuje některé postupy normalizační propagandy v audiovizuálních médiích. Všímá si především využití konkrétních motivů (pohraničník, církev, cestování), navrhuje konkrétní postupy pro analýzu, definuje přínosy této analýzy a uvažuje o hodnotovém rámci pro analýzu propagandy ve školním prostředí a limitech její dekonstrukce ve škole.

Text studie v PDF


PINKAS, Jaroslav: Intelektuál v normalizační propagandě. Proměny obrazů intelektuála a jejich didaktické využití. In: PAŽOUT, Jaroslav: Komunističtí intelektuálové a proměna jejich vztahu ke KSČ (1945–1989), TUL–ÚSTR, Praha 2013, s. 192–213

Intelektuálové jako sociální skupina byli vždy ze strany komunistického režimu předmětem podezřívání a nedůvěry. Studie analyzuje obraz intelektuála v období normalizace, především ve srovnání s obrazem lékařů  a dále  s obrazem intelektuálů v současné popkultuře. Zároveň nabízí možnosti, jak tuto analýzu využít ve školní praxi.

Text studie v PDF


ČINÁTL, Kamil: Národní divadlo jako symbolické centrum paměti. In: PAŽOUT, Jaroslav: Komunističtí intelektuálové a proměna jejich vztahu ke KSČ (1945–1989), TUL–ÚSTR, Praha 2013, s. 228–233

Paměť představuje v moderní historiografii pojem, který je v jistém napětí k tradičnímu pojetí historie. Škola by měla učit historii, ale měla by se též (dle RVP) věnovat paměti. Jak zapojit paměť do výuky? Článek rozvíjí jeden z možných přístupů. Zaměřuje se na významné místo české kulturní paměti – Národní divadlo.

Text studie v PDF


PINKAS, Jaroslav: Svazáci a páskové - "jiná" padesátá léta, in: PAŽOUT, Jaroslav (ed.): Každodenní život v Československu 1945/48–1989, TUL-ÚSTR, Praha-Liberec 2015, s. 194–215

Postoje mládeže vůči komunistickému režimu v padesátých letech oscilovaly mezi jeho podporou a aktivním podílem na jeho budování až k jeho odmítání. Většinou se ovšem mládež pohybovala někde mezi těmito póly. Studie popisuje tento prostor, upozorňuje na filmové obrazy, které se k tématu váží a zároveň nabízí konkrétní možnosti jak toto téma uchopit v hodinách dějepisu nebo občanské výchovy.

Text studie v PDF


ČINÁTL, Kamil: Každodennost perspektivou školních pramenů, in: PAŽOUT, Jaroslav (ed.): Každodenní život v Československu 1945/48–1989, TUL-ÚSTR, Praha-Liberec 2015, s. 216-224

Moderní historickou vědu utvářela řada inovací. Došlo k proměně metod i badatelských otázek, které určují klíčové otázky a problémy historického výzkumu. Dnes již široce přijímanou inovaci představuje studium každodennosti. Nakolik se však tyto proměny historiografie odrazily v pojetí školního dějepisu? Krátká úvaha se pokouší téma každodennosti provázat s dějepisným vzděláváním. Zaměřuje se především na každodenní život ve škole a v rodině. Ukazuje, jak můžeme prostřednictvím analýzy pramenů rozvíjí porozumění pro historickou změnu.

Text studie v PDF


Zajímavé texty

STRADLING, Robert: Multiperspektivita ve vyučování dějepisu: příručka pro učitele, MŠMT, Praha 2004

Příručka pro učitele vysvětluje, co si pod pojmem multiperspektivita můžeme konkrétně představit. Navrhuje způsoby, jak vykládat dějiny z různých úhlů pohledu a využívat přitom práci s prameny. Konkrétně popisuje metody této práci a uvádí příklady, které je ilustrují.

http://www.msmt.cz/vzdelavani/zakladni-vzdelavani/multiperspektivita-ve-vyucovani-dejepisu-prirucka-pro-ucitele?highlightWords=Stradling


STRADLING, Robert: Jak učit evropské dějiny 20. století, MŠMT, Praha 2003

Kniha je rozdělena na tři hlavní části. První část se zaměřuje na chronologická témata a tematické okruhy, které se vztahují k období 20. století a které jsou obecně vyučovány v celé Evropě. Obsahuje některé ilustrační materiály a nápady pro inovační přístupy s využitím masmédií, metody orální historie, simulací a možností mimoškolního vzdělávání. Druhá část se zaměřuje na aspekty didaktiky v rámci výuky dějepisu (např. přístup ke kontroverzním a citlivým otázkám či jak naučit žáky efektivně využívat archivní materiály z období 20. století). Třetí část je zaměřena na to, jak mohou být ve výuce používány různé historické prameny a materiály. Zahrnuje orální historii, primární písemné prameny a audiovizuální materiály.

http://www.msmt.cz/file/36206_1_1/ 


Doporučená literatura

BREŽNÁ, Irena : Nejlepší ze všech světů, přeložila Jana Zoubková, Praha, Paseka, 2010.

Autorka Irena Brežná se narodila roku 1950 na Slovensku, v roce 1968 emigrovala do Švýcarska. Žije v Basileji jako německy píšící spisovatelka a publicistka. Vydala celkem osm knih a byla vyznamenána deseti publicistickými a literárními cenami. Její román „Nejlepší ze všech světů“ byl v Německu pozitivně přijat kritikou a v roce 2008 se umístil na Seznamu SWR-Nejlepší knihy. Je to knížka pro dospělé i pro mládež od 15 let. Na základě vybraných úryvků je možné soustředit se na mechanismy diktatury anebo na rodinný příběh a vlastní cestu mladé hrdinky; formou otázek a dialogu se studenty lze poukazovat na pojmy užívané v socialistickém systému, které už nejsou běžné, a objasňovat je. Studenti tak dostávají možnost sami odhalovat fungování totalitního režimu, v němž se hlavní hrdinka pohybuje. Optika dospívající adolescentky umožňuje nezaujatý pohled na transformaci kulturních vzorců 50. let a strategie přizpůsobení nové moci.

Autorka se ráda zúčastní diskuze na škole nebo na univerzitě. Kontakt: www.brezna.ch, ibrezna@hispeed.ch.


JARKOVSKÁ, Lucie: Odplata či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy 1945–1948 na Královéhradecku, Praha, Prostor 2008.

České dějiny stále mají svá stinná místa, kterým historiografie nevěnuje větší pozornost, širší veřejnost o nich nemá povědomí, případně je obklopuje řadou stereotypů či mýtů. Jedno z takových témat představuje mimořádné lidové soudnictví, v jehož rámci poválečná justice účtovala s československými Němci a Maďary, vyrovnávala se „zrádci a kolaboranty“ z řad Čechů. K dané problematice prozatím neexistuje příliš bohatá odborná literatura. Základní evidenci excesů poválečného „vyrovnávání se s minulostí“ provedl historik Tomáš Staněk (Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Praha, ÚSD AVČR 2005.), zpracovány jsou též konkrétní kauzy: kupříkladu historik Ján Mlynárik se věnoval živelným soudům na Vitorazsku (Tragédie Vitorazska 1945–1953: poprava v Tušti, Třeboň, Carpio 2005.) Práce Lucie Jarkovské představuje první systematickou a hlubší analýzu, s ohledem na velký rozsah archivního materiálu provedenou pouze na základě agendy mimořádných lidových soudů v Jičíně a v Hradci Králové. V kontextu školního dějepisu však lze výstupy těchto analýz využít jako modelový příklad pro obecnější reflexi retribučního soudnictví.


HOLÝ, Ladislav: Malý český člověk a skvělý český národ. Národní identita a postkomunistická transformace společnosti, Praha, SLON 2001.

Studie Ladislava Holého je velice zajímavou reflexí české společnosti 90. let očima pozorovatele „zvenčí“. Ladislav Holý má sice české kořeny, ale většinu svého vědeckého života žil a publikoval ve Velké Británii. Chybí mu tedy intimní znalost soudobých „kódů“, není schopen postihnout subtilní symboliku jednání, rituály jednotlivých segmentů atd. Odstup však je v tomto případě výhodou. Nezatížen svázaností se skutečností, popisuje ji s odstupem, z vyšší perspektivy, která mu umožňuje celistvější pohled a důkladnější pochopení vztahů mezi jevy a fenomény pozdně normalizační a transformační epochy našich dějin. Přichází z jiného kulturního okruhu což ho zbavuje omezenosti sentimentální identifikací s místní kulturou a nutnosti jejího lakování na růžovo. Teprve chladný pohled zvenčí odhalí skutečné motivace, postoje, představy, klasifikuje obrazy a sebeobrazy, které o sobě Češi mají.


MOŽNÝ, Ivo: Proč tak snadno... Některé rodinné důvody sametové revoluce. Sociologický esej, Praha, SLON 1999.

Esej Iva Možného překvapuje především pronikavým vhledem do problému, absencí politických frází a moralizování a poctivou snahou postihnout motivy vedoucí k převratu. Analýza a interpretace, to jsou největší přednosti tohoto útlého textu, který nám o pozdně normalizační společnosti řekne daleko více než mnohasetstránkové historické studie. Nutno podotknout, že tuto úvahu psal Možný už v roce 1991. Přesto dodnes neztratila nic, ze své naléhavosti a její závěry jsou dosud nepřekonané. Už v předmluvě Možný nastiňuje (z odstupu 10 let) základní úskalí transformace 90. let – nedostatek morálky, lépe řečeno občanské morálky, nadvládu „klanové morálky“ a individualismu. Postuluje základní paradox 40leté vlády kolektivistické ideologie – navzdory oficiálnímu kolektivismu byla pozdně normalizační společnost společností extrémně individualizovanou.


KABELE, Jiří a HÁJEK, Martin: Jak vládli? Průvodce hierarchiemi reálného socialismu, Brno, Doplněk 2008.

Jiří Kabele a Martin Hájek se zabývají mocenskými hierarchiemi reálného socialismu ze sociologické perspektivy a jejich kniha tak zaujme neotřelými postřehy, netradičním úhlem pohledu a konečně interpretačními závěry, jež mohou narušit řadu zaběhnutých klišé. Z perspektivy jejich výzkumu (detailně zpracovali způsob vládnutí v jednom jihomoravském okrese v období tzv. reálného socialismu) se socialistická moc nejeví jako silná, ale naopak jako mnohdy neefektivní a slabá. Při výuce období 1948-1989 se učitelé na českých školách často soustřeďují na „velké“ událostní dějiny, strukturálnímu popisu socialistické společnosti nevěnují větší pozornost. Není divu, odborná literatura jim v tomto smyslu neposkytuje mnoho inspirací. Kniha Jak vládli? by mohla právě k takové sociologické charakteristice režimu posloužit. Nabízí totiž detailní analýzu institucionálního prostoru (hierarchie funkcí, vztahy a kompetence institucí, struktury rozhodování aj.), v němž se odehrávaly mocenské hry reálného socialismu. Učitel jistě ocení, že kniha není příliš rozsáhlá. Autoři nejprve objasňují metodu práce a zasazují klíčové pojmy do obecných i specificky českých souvislostí (cca 30 stran), následuje popis mocenských hierarchií modelového města Filipova (cca 60 stran), navazuje zobecňující interpretace (cca 25 stran) a připojeny jsou též dílčí prameny - dobové vyhlášky, tabulky, předpisy aj. (cca 50 stran).