Jarní úklid ve školním dějepisu: vyhodíme staré učebnice?

Význam učebnice dějepisu pro školní praxi klesá. Učitel má dnes řadu možností, jak knihu ve výuce nahradit. Pracuje s powerpointovou prezentací, kopíruje si dle potřeby konkrétní texty či si z internetu stahuje digitální učební materiály. Z perspektivy žáků se jako klíčový konkurent pro učebnici jeví wikipedie, na níž je dějepisná faktografie snadno dostupná a přehledně organizovaná. Na druhou stranu má učebnice tradici. Vědění shromážděné a uzavřené v knize má své kouzlo. Učebnice vymezuje hranice předmětu a určuje, co se má ve škole učit. A žáci mají jasno v tom, co se naučit na písemku. Mohou říct: „Ale to v učebnici nebylo!“

Může tradiční učebnice obstát v současném světě? Odolá konkurenci moderních technologií a nových médií? Tyto otázky jsou naléhavé. Pokud chceme roli učebnice v dějepisném vzdělávání hájit, pak bychom měli mít k této obraně jasné důvody. K čemu může učebnice být užitečná? Proč ji potřebujeme?

Představme si to jako jarní úklid, při kterém vyhazujeme staré harampádí. Váže nás k němu sice citový vztah, ale ono už neslouží a jen zabírá místo. Shrňme si nejprve důvody pro vyhození. Učebnice se dnes využívají jen v omezené míře, nejčastěji v rámci domácí přípravy na písemku. Jejich role v rámci výuky není nijak podstatná, učitelé i žáci si s dějepisem v klidu poradí i bez nich. Učebnice přitom představují nákladný projekt a zejména na ZŠ, kde se nakupují ze státních peněz, zatěžují rozpočet. Vzhledem k velkému množství otevřených zdrojů by tyto peníze mohly být vynaloženy účelněji. Učebnice jsou navíc faktograficky přetížené. Díky jednostranné orientaci na znalosti se ocitají v rozporu s RVP, které kladou důraz i na dovednosti.

Pokusme se však nalézt také důvody proti a roli knihy ve výuce obhájit. Učebnice odrážejí sdílenou dohodu o tom, jak pojmout školní dějepis. Učitelé i žáci se mají ve výuce o co opřít. Díky učebnici získává dějepisná látka přehledný tvar (žáci vidí, co už se naučili a co ještě zbývá). I v  jiných předmětech (třeba v jazycích) se učebnice užívají a fungují dobře, proč by tomu mělo být v dějepise jinak? V západní Evropě se i přes rozvoj technologií a nových médií stále učí podle učebnic.

V rámci vzdělávacího oddělení na ÚSTR považujeme argumenty pro zachování učebnic za velmi závažné. Jsme přesvědčeni o tom, že se učebnice nepřežily a má smysl je zachovat, předpokládá to však jejich zásadní proměnu. České učebnice dějepisu jsou konzervativní a jen málo zohledňují trendy běžné v zahraničí. Oživení závisí na inovaci. Můžeme si to příkladně ukázat na využití obrázků v učebnici. Zatímco v českých učebnicích mají pouze ilustrační funkci, v těch zahraničních se obrázky často využívají i jako prameny. Učitel je může využít pro tvůrčí práci s žáky, která navazuje na tradiční výklad. Výběr obrázků je promyšlený. Nevyužívají se jen ty fotografie, které jsou právě po ruce. Výběr je pestřejší (nejen fotky, ale i dobové plakáty či karikatury) a je zaměřen na takové prameny, které lze využít pro rozvoj dovedností žáků. Obrázek samozřejmě posiluje udržitelnost předávaných znalostí, ale zároveň může podněcovat otázku či naznačovat problém. Vyvolá zájem či poznávací nejistotu, na něž může navázat analytická a interpretační práce.

Zahraniční učebnice se liší od českých tím, jaký důraz kladou autoři na prameny. Zatímco našim učebnicím vládne výkladový text, který mnohdy zabírá celou dvoustranu učebnice, zahraniční produkci určuje dohoda, že výklad a prameny tvoří dvě rovnocenné části. Učebnice tak funguje nejen jako jednosměrný zdroj informací, ale představuje i pracovní prostor, v němž se žáci tvořivě vztahují k minulosti jako k otevřenému problému, který nemá jednoznačné řešení.

Učebnice mají jako tradiční vzdělávací médium velkou setrvačnost. Nemusíme se tudíž obávat toho, že by ze škol ze dne na den zmizely. O zánik učebnic ostatně nejde, ale hraje se o to, zda se znovu stanou živou a funkční součástí výuky, nebo se jejich tradiční role bude dále konzervovat, a tím i vyprazdňovat. Učebnice dějepisu sice mají všichni, ale málokdo je ve skutečnosti čte, často představují jen formalizovanou nálepku předmětu, jehož výuka se odehrává jinde a jinými způsoby. Pokud nemají české učebnice dějepisu skončit na „smetišti dějin“, musejí projít zásadní proměnou. Zahraniční didaktická produkce nabízí dle našeho soudu celou řadu inspirací, jež stojí za to v domácím prostředí rozvíjet. Učebnice se tak může znovu stát plnohodnotnou a funkční učební pomůckou.