Idyla normalizace

  1. Jaká skupina lidí je zachycená na snímku?
  2. Jaké jsou jejich vztahy? Může to být realistický obraz, popřípadě proč a jak je idealizován?

Scéna z ubytovny z méně známého filmu Jiřího Menzela nese typické znaky jeho tvorby. Zachycuje obyčejné lidi a jejich příběhy, hledá poetiku v každodennosti, v líčení pospolitosti a přátelství uvnitř pracovního kolektivu. Menzel navazuje částečně na svůj film Skřivánci na niti (1969), který měl prorežimním snímkem Kdo hledá zlaté dno (1974) odčinit. V pozdějším snímku již nezachycuje skupiny vyloučených z budování socialismu, naopak zabývá se těmi, kteří socialismus budují a oslavuje je jako ryzí a opravdové lidi. Ačkoliv žijí daleko od rodiny, spolupracovníci ze stavby přehrady jim jí nahrazují, spojeni společným úkolem prožívají i po práci spolu veselé příhody. Jakkoliv má film kvalitní scénář, herecké výkony i režii, celé jeho vyznění je značně umělé, můžeme se domnívat, že na ubytovnách nefungovala takto bezproblémová kolektivita. Snímek je ale ukázkou toho, jak vypadá normalizační budovatelský film – ztratil oproti padesátým létům zkratkovitost, ale zůstává étos práce a kolektivu.

Kdo hledá zlaté dno (1974, r. Jiří Menzel)



Po pětileté nedobrovolné pauze, následující po filmu Skřivánci na niti, natočil oscarový režisér Jiří Menzel budovatelský film Kdo hledá zlaté dno, který je typickým příkladem kompromisu uměleckého talentu s diktovanou režimní ideologií. Snímek, na kterém scenáristicky spolupracoval Zdeněk Svěrák, je příběhem mladého budovatele Ládi, který v prostředí stavby dalešické vodní elektrárny uzraje v moderního socialistického člověka, zatímco doma zanechává dívku i povrchní konzumní život. Film hodnotí kritici jako Menzlův nejhorší film, nicméně mu umožnil další tvorbu, včetně zfilmování hrabalovských děl. Když divák odhlédne od ideologizovaného filmového jazyka, odhalí výstižně ztvárněnou povrchnost a prázdnotu mezilidských vztahů v době reálného socialismu.