Hstorický kontext

V hloubětínské Tesle - závodě Julia Fučíka – si svazáci vytvořili 10 kroužků Fučíkova odznaku. Na pravidelných schůzkách diskutují o přečtených knihách, divadelních hrách a filmech,  leden 1951 (Foto: zdroj ČTK)
V hloubětínské Tesle - závodě Julia Fučíka – si svazáci vytvořili 10 kroužků Fučíkova odznaku. Na pravidelných schůzkách diskutují o přečtených knihách, divadelních hrách a filmech, leden 1951 (Foto: zdroj ČTK)

Fučíkův odznak byl zapojen do rozsáhlé ideologické kampaně, jejímž cílem byla převýchova československé mládeže dle závazného vzoru Julia Fučíka. Hrdina Reportáže byl prezentován jako ideální typ „nového člověka“ určený k následování. Též četba správné literatury měla mládež formovat k Fučíkově obrazu. Komunistická ideologie vycházela z toho, že „dobrá kniha“ uzdravuje charakter a pomáhá vytvořit socialistického člověka.

Předpokládané cíle čtenářské kampaně Fučíkova odznaku pregnantně formulovalo předsednictvo ÚV ČSM v dokumentu Za masové rozšíření Fučíkova odznaku z roku 1953: „Fučíkův odznak nese jméno hrdiny našeho lidu, u kterého se naše mládež učí bojovnému vlastenectví, věrnosti a oddanosti ke Komunistické straně Československa a lásce k Sovětskému svazu, hluboké úctě a lásce k vědění. Julius Fučík dal všechny své síly a nakonec i svůj život boji za šťastný život našeho lidu a celého lidstva. Proto je právem milován naší mládeží i mírumilovnou mládeží všech zemí. Již 80 000 chlapců a děvčat nosí hrdě Fučíkův odznak a další tisíce mladých lidí čtou knihy Fučíkova odznaku a touží po tom, aby se stali jeho nositeli. To svědčí o tom, že se Fučíkův odznak stal mládeži velmi blízký, že naše mladá generace se chce učit z bohaté pokladnice naší i sovětské literatury. Hrdinové milovaných knih se stávají naší mládeži světlými vzory, které chce následovat v boji za vybudování socialismu v naší vlasti a za udržení míru mezi národy.“ (Za masové rozšíření Fučíkova odznaku, Praha, Mladá fronta 1953, s. 12n.)

Fučíkovská akce prosazovala model čtení, v němž se zcela stírala hranice mezi fikcí a skutečností. Nejenže „dobrá“ kniha musela být sama o sobě pravdivá, ale při „správném“ čtení se měla nadosobní pravdivost knihy reálně promítnout i do života čtenáře. Pracovní hrdinství literárních postav románu se mělo odrazit v pracovním nasazení mladých svazáků – čtenářů. Pod rouškou čtenářské revoluce se komunistická kulturní politika vracela k tradičnímu (především baroknímu) pojetí literární postavy: hrdinové románů socialistického realismu co do vztahu k čtenáři v mnohém připomínali postavy křesťanských legend. Stejně jako tradiční křesťan neměl čtenář pochybovat o jejich reálné existenci. Stačilo si na konkrétního hrdinu vzpomenout, aby se zpřítomnil v těžkém okamžiku a posílil čtenáře v těžké chvíli, v slabosti či pochybnostech. Stejně jako barokní světci dokázali i hrdinové socialistických románů hotové zázraky: „Známý je příběh svazáka – učně ze Sezimova Ústí. Stroj jej zachytil a nalomil mu páteř. Lékaři pochybovali, zda zůstane na živu. Jeho soudruzi ze skupiny však za ním docházeli do nemocnice a sestřička mu na jejich žádost předčítala Příběh opravdového člověka. A chlapec dostal tak pevnou vůli žít, že překonal smrt, své tělo. Lékaři jen kroutili hlavami a hovořili o zázraku.“ (O práci čtenářského kroužku, Praha, ÚV ČSM 1950, s. 11.) Samozřejmě, že jazyk ideologických brožur k fučíkovské akci nepracoval s tradičními náboženskými výrazy (jako vzývat někoho, modlit se k někomu či za něco, orodovat za něco či za někoho), z modelových příběhů však vyplývá, že hrdinové „dobré“ literatury měli fungovat velmi podobně.

S jasnou definicí „dobré“ literatury souvisel též programový útok na literaturu „špatnou“. Likvidace závadné literatury byla často zaštiťována i nedostatkem papíru. Aby mohl být vydán dostatečný počet „dobrých“ knih, musely se knihy „špatné“ odevzdat do sběru. K obdobné „očistné“ akci se zavázala i Ústřední lidová knihovna hlavního města Prahy. Cílem těchto represivních čistek v knihovních fondech se přitom nestala pouze literatura programově protikomunistická, ideologicky závadná či náboženská, ale především literatura prostě zábavná, která čtenářům umožňovala únik do fikčního světa. Fučíkovci tak odstraňovali z knihoven zejména tzv. červenou a modrou knihovnu, tedy knihy, jež na rozdíl od těch „dobrých“ právě neoplývaly společenskou angažovaností. Co komunistickou kulturní politiku na dobrodružných románech, románech pro ženy, tzv. rodokapsech (westernech), detektivkách a jiných triviálních žánrech tolik dráždilo? Čtení takových knih neodpovídalo komunistické čtenářské revoluci. Napříště již čtenář neměl číst bezúčelně, jen tak pro zábavu, pro potěšení z dobrodružství, napětí či emoce, ale musel být vychováván, směřován k novým cílům, měl být zanícen nadšením pro budování socialismu. Triviální literatura navíc nepříjemně otevírala propast mezi literární fikcí a skutečností, její čtenáři snili o tom, že jsou odvážnými dobrodruhy či indiánskými náčelníky, čtenářky prožívaly vysněné lásky. Nová literatura socialistického realismu však takové snění programově odmítala. Rozpor mezi literární fikcí a skutečností měl být napříště zcela odstraněn. Ani v literárních světech nesměl čtenář uniknout tvrdé realitě socialismu.

Často propagovaným emblémem ideálního čtenáře se stal sám první dělnický prezident nové republiky Klement Gottwald. Součástí oficiální gottwaldovské mytologie se stal obraz mladého vášnivého čtenáře: „Krásným vzorem je naší mládeži president Klement Gottwald, který v době, když ještě truhlářský učedník byl mučedník, toužil po vzdělání. Po namáhavé práci sáhl vždy po knize a četl, překonávaje svou únavu a ostatní překážky. Když mu mistr zakázal číst a zhasl svíčku, vydržel dlouho na ulici s otevřenou knihou pod lucernou a četl a četl.“ (Jak získám Fučíkův odznak? Praha, ÚV ČSM 1949, s. 2n.) Budoucí prezident samozřejmě po nocích nehltal rodokapsy ani detektivky, ale uvědoměle četl „dobrou“ literaturu. Díky této četbě vyspěl až k svému dělnickému prezidentství.

Fučíkovská kampaň byla úzce provázána především se vzdělávacím systémem. Škola ostatně představovala klíčovou mocenskou instituci komunistické kulturní politiky. V rámci povinné výuky literatury se žák či student knihám Fučíkova odznaku vyhnul jen stěží, na učitele se apelovalo, aby sami odznak získávali a propagovali jej ve školách. Často se tak k plnění odznaku přihlásila i polovina školy, nezřídka si každá třída objednala jednu kompletní sadu knih Fučíkova odznaku. Zejména v těchto souvislostech se jasně ukazuje, že fučíkovská akce představovala shora vynucenou kampaň, která byla úspěšná pouze pod tlakem instituce, jež mohla neúčast či neplnění povinností přímo trestat. Držitelé odznaku se tak rekrutovali především z řad středoškolské a vysokoškolské mládeže, učňovská mládež byla podobnému represivnímu tlaku vystavena spíše v rámci povinné vojenské služby. Samotný režim musel konstatovat velkou disproporci mezi počtem přihlášených a těmi, kteří se ke zkouškám skutečně dostavili. Kupříkladu v listopadu 1950 přišlo z 25 000 přihlášených ke zkouškám jen 3 000 adeptů Fučíkova odznaku. Původní cíl - odměnit během roku 1950 odznakem 100 000 mladých Fučíkovců - se tak nepodařilo naplnit. (BAUER, Michal: Ideologie a paměť. Literatura a instituce na přelomu 40. a 50. let 20. století, Jinočany, HaH 2003, s. 211.)

Knihy Fučíkova odznaku vycházely již od roku 1950 v jednotné edici a ve velmi vysokých nákladech: v prvním nákladu většinou kolem 30 000 výtisků (1950), v druhém již kolem 50 000 (1951). Jen román Borise Polevého Příběh opravdového člověka vyšel v rámci fučíkovské akce padesátých let čtrnáctkrát v celkovém nákladu téměř půl miliónu knih. (BAUER, Michal: Ideologie a paměť. Literatura a instituce na přelomu 40. a 50. let 20. století, Jinočany, HaH 2003, s. 203.) Jen pro srovnání: v současné době je na českém knižním trhu za bestseller považována kniha, u níž se podaří prodat náklad kolem 30 000 výtisků (Dan Brown, Michal Viewegh). Edici „Knihy Fučíkova odznaku ČSM“ doplňovaly i doprovodné publikace. Interpretační brožurky a metodické návody se soustředily v ediční řadě „Na pomoc čtenářským kroužkům ČSM“. Ke každé vydané knize tak existoval interpretační metodický návod s jednoduchým názvem typu „O Juliu Fučíkovi“ či „O Aloisi Jiráskovi“ atd. I tyto texty byly vydávány v obdobně vysokých nákladech. Čtenáři padesátých let tak byly „dobrou“ literaturou doslova zavaleni, alternativu mohli hledat jen mezi staršími tituly ve svých soukromých knihovnách (pokud ovšem nějaké měli), neboť ty veřejné byly uvědoměle „vyčištěny“.

Komunistická ideologie přisoudila v kontextu budování socialismu literatuře specifickou roli. Řada propagačních brožur spojených s kampaní za Fučíkův odznak tento koncept výchovy či převýchovy knihou dobře odhaluje. Jasně funkci literatury definuje kupříkladu Ervín Hrych: „Pomáhá mladým lidem orientovat se v životě, do kterého teprve vstupují, pomáhá rozvíjet v nich nové vlastnosti, pomáhá při výchově jejich charakteru a poskytuje jim nejrozmanitější životní zkušenosti, kterých nemohli dosud za svého krátkého života nabýt.“ (HRYCH, Ervín: O práci s knihou, In: Za masové rozšíření Fučíkova odznaku, Praha, Mladá fronta 1953, s. 32.) Hrych definuje i klíčové metody čtenářské revoluce. Svazáčtí aktivisté, knihovníci a ideologičtí pracovníci by měli pořádat tematické výstavky s výběrem vhodné literatury (doporučuje například témata: jarní polní práce, žně, socialistické soutěžení, trávopolní systém, mičurinství, státní svátky aj.), měli by vytvářet knihovnické plakáty a s jejich pomocí upozorňovat na hodnotné knihy. Měli by klást důraz na kolektivní hlasité čtení a pořádat literární večery, čtenářské konference a ankety. Jádrem čtenářské kampaně však zůstává především instituce čtenářského kroužku. Hrych vykresluje ideální představu o fungování takového kroužku následovně: „Nejlépe je organisovat tyto kroužky za spolupráce s knihovníky, kulturními pracovníky a představiteli vesnické inteligence, kteří by dovedli nejen správně řídit diskuse o knihách, ale kteří by také dovedli správně poukázat na spojitost děje knihy se životem v závodě, obci, ve škola a pod.“ (Tamtéž, s. 37.)

Cílový produkt kampaně (tj. nového čtenáře) dobře charakterizuje samotný Průkaz nositele Fučíkova odznaku, v němž se píše: „Nosit Fučíkův odznak znamená milovat horoucně vlast a svou lásku projevovat prací pro ni a odhodláním bránit ji i nasazením vlastního života; milovat Sovětský svaz a pomáhat boji pracujících celého světa za mír a socialismus; cítit se hospodářem ve své vlasti, být úderníkem, zlepšovatelem, členem JZD, nejlepším studentem, snažit se o ovládnutí vědy a techniky; učit se, toužit po vědění, milovat knihu, která je nejlepším přítelem člověka; milovat život, věřit v radostnou budoucnost lidstva a umět se za ni bít, být nadšeným, obětavým, skromným, hrdým a věrným občanem lidově demokratické vlasti.“ (Průkaz nositele Fučíkova odznaku, s. 3.) Z uvedeného textu jsou dobře patrné role, které komunistická kulturní politika pro čtenáře připravila, jsou definovány i ideální vlastnosti, jež by měl takový „dobrý“ čtenář mít. Uvedená slovesa (predikace) zřetelně odhalují i činnosti, jimiž by se měl socialistický člověk zabývat. Čtení by tak mělo vést k tomu, aby člověk miloval vlast, Sovětský svaz, život a knihu, aby pracoval, bránil vlast a mír, aby se učil a věřil v budoucnost. Stačilo by tento text převést do první osoby a mohl by představovat poněkud bizarní vyznání víry „nového člověka“ socialismu – fučíkovce.