Historický kontext
 |
| Julius Fučík (Foto: zdroj ČTK) |
Fučíkova Reportáž, psaná na oprátce patřila ke knihám, jež komunistický režim považoval v jistém smyslu za posvátné. Komunistický ministr informací Václav Kopecký hovoří v oslavném souboru statí Julius Fučík - hrdina naší doby z roku 1953 o tom, že je potřeba památku mučedníka světit se zbožnou úctou. (Václav Kopecký: Jaký byl Julius Fučík, In: Julius Fučík - hrdina naší doby, Praha, SNDK, 1953, s. 6.) Julius Fučík pro oficiální ideologii představoval ideální typ komunistického hrdiny, nového člověka, jenž se obětoval pro lepší budoucnost lidstva. Čtení Reportáže tak patřilo k samozřejmým povinnostem pionýra, svazáka a komunisty. Reportáž přitom nebyla vždy jen textem shora vnucovaným; vycházela vstříc nejen ideologickým potřebám nového režimu, ale dokázala oslovit i běžného čtenáře. I díky této své popularitě se stala jedním z nejvýraznějších nástrojů komunistické kulturní politiky. Zejména mládeži byl ve školách a v rámci tzv. Fučíkova odznaku hrdina Reportáže vnucován jako nový vzor dokonalého lidství. Že mnozí tomuto tlaku rádi podlehli, dokládají příběhy řady českých spisovatelů (např. Milan Kundera a Pavel Kohout), kteří psali v padesátých letech oslavné básně o Fučíkovi. Z poúnorové emigrace naopak hned od počátku budování fučíkovského kultu zaznívaly velmi kritické hlasy (Egon Hostovský, Ferdinand Peroutka). Například Peroutka formuloval své výhrady vůči glorifikaci Fučíka následovně: „Ačkoli nepravdivá legenda dráždí, nezacházejme příliš daleko a nepravme, že Fučík byl zrádce. Nepochybně do konce života zůstal přesvědčeným komunistou. Nezradil, jen prozradil. Buď jeho bohémské nervy byly příliš slabé, aby dlouho snesly mučení, nebo toho milovníka života pojala divoká touha, že přece snad může zůstat naživu, a zaplatil za to. Nikdo se nemá dělat přísným soudcem nad situací, ve které sám nebyl. Co pravíme, není soud nad člověkem Fučíkem. Člověk není odpověden za odolnost nebo neodolnost svých nervů. Ale je to soud nad legendou, nad tím množstvím nepravdy, která je v komunistické historii, v socialistickém realismu, ve veřejném životě komunistického státu.“ (Ferdinand Peroutka: Případ Julia Fučíka, Rozhlas 1990, č. 39) Tato Peroutkova kritika zazněla v roce 1960 v rozhlasovém projevu v rádiu Svobodná Evropa, obyvatelům tehdejšího Československa ovšem nebyla běžně přístupná.
Mocenský tlak na šíření Reportáže i možný rozsah jejího vlivu na čtenářskou veřejnost dobře ilustruje přehled jednotlivých vydání Fučíkovy „radostné zvěsti“ z pankráckého vězení. První vydání vyšlo v roce 1945. Již v něm byla učiněna řada „úprav“, jež měly zvýšit ideologický potenciál textu. V roce 1946 vyšlo druhé vydání, v roce 1947 další tři, o rok později ještě dvě nová vydání, v roce 1949 stejně tak. Tlak na propagaci fučíkovského kultu kulminuje na počátku padesátých let: 1950:4, 1951:4, 1952:1, 1953:1, 1954:1, 1955:2. Jen do roku 1960 tak Reportáž vyšla v češtině pětadvacetkrát. Režim zdůrazňoval též oblibu, jíž se Fučíkova Reportáž těšila i v zahraničí. Podle Gusty Fučíkové byla kniha jejího manžela již v roce 1953 přeložena do 46 jazyků, editoři prvního kritického vydání Reportáže napočítali k roku 1995 celkem 317 cizojazyčných vydání. Věrohodnost tohoto ohlasu mělo českým čtenářům Reportáže potvrzovat kupříkladu to, že v sovětské Kirgizii pojmenovali po Fučíkovi horu.
V šedesátých letech zájem o Reportáž výrazně ochladl, vyšla pouze dvakrát. Atmosféra ve společnosti se změnila, patos a heroismus Fučíkova příběhu byl přijímán spíše s ironií. Převládala nedůvěra v autentičnost motáků, rodily se i první pokusy o reinterpretaci Fučíkova „mlčení“. Objevila se celá řada svědectví z odboje, která Fučíkovo hrdinství zpochybňovala. Snaha demytologizovat Fučíka se zaměřila především na okamžik zatčení, během nějž komunistický hrdina v rozporu s odbojovými zásadami nestřílel ze svých dvou pistolí a dokonce je, dle svědectví jediné přeživší účastnice setkání Rivy Friedové-Krieglové, ukryl do postele Josefa Jelínka, přítomného majitele konspiračního bytu. V uvolněné atmosféře roku 1968 demytologizační tlak vyvrcholil článkem mladé novinářky Miroslavy Filípkové, která požadovala vydání autentické Reportáže, ověření její pravosti a osvětlení toho, zda Fučík mlčel, nebo mluvil. Sama Gusta Fučíková přislíbila, že k vydání původní, necenzurované verze motáků skutečně dojde. Srpnová invaze a pozdější normalizace však takové snahy zastavila. Kritického vydání a ověření pravosti Fučíkových motáků se česká veřejnost dočkala až v roce 1995. Normalizační léta sedmdesátá znamenala znovuoživení fučíkovského kultu, ovšem bez výraznějšího ohlasu veřejnosti. Reportáž se znovu vydávala (jen v průběhu sedmdesátých let vyšlo dokonce sedm vydání), ale čtenáři k ní přistupovali s despektem. Nakonec se Fučíkovy motáky (vedle Jiráska) staly symbolem povinné školní četby.
V padesátých letech budoval Fučíkův kult především jeden z vůdčích ideologů kulturní politiky, někdejší Fučíkův přítel Ladislav Štoll. Vydatně se na Fučíkově popularitě a oficiálním tlaku na jeho protěžování přiživovala i hrdinova manželka Gusta. V padesátých letech publikovala řadu glorifikujících statí a poté i knihu Vzpomínky na Julia Fučíka (1961), v níž v oslavném duchu zachytila Fučíkův život za okupace. V sedmdesátých letech, v době znovuoživení fučíkovského kultu, vydala rozšířenou verzi pamětí s názvem Život s Juliem Fučíkem (1971), v nichž zachytila celý Fučíkův život včetně dětství a studentských let.
V devadesátých letech byl konečně autentický text Reportáže podroben detailní analýze. Veřejnost očekávala, že bude konečně odhalen rozsáhlý komplot a že se Reportáž vyjeví jako mystifikační kampaň komunistické kulturní politiky. Nicméně expertízou Kriminalistického ústavu z roku 1990 byla autentičnost motáků potvrzena, grafologický rozbor určil jako jediného autora textu Julia Fučíka. Expertíza mimo jiné konstatovala, že zásahy cenzorů lze od textu jasně oddělit. Skutečný překvapením tak bylo, jak několik v zásadě drobných cenzurních zásahů (největší výpustka nepřesáhla rozsah 3 motáků z celkového počtu 167) změnilo celkové vyznění Fučíkova textu. Literární význam Reportáže tímto zjištěním nepochybně neklesá, dvojice textů (upravená a původní verze) zůstává přinejmenším zajímavým dokumentem komunistické kulturní politiky, navíc se v příběhu Reportáže zajímavě ukazuje kulturotvorný potenciál literatury ve vztahu ke skutečnosti. Jinými slovy řečeno: kauza Fučík zajímavě odhaluje lidskou touhu vidět skutečnost jednodušší, čitelnější, vznešenější. Právě tuto útěšnou potřebu vidět zkušenost války jako srozumitelný střet dobra a zla Reportáž zejména na přelomu čtyřicátých a padesátých let výrazně uspokojovala; i z toho ostatně pramenila její někdejší čtenářská popularita.
