Fučíkův odznak

Gusta Fučíková hovoří o díle Julia Fučíka na svazácké konferenci Fučíkova odznaku v Liberci, prosinec 1950 (Foto: zdroj ČTK)
Gusta Fučíková hovoří o díle Julia Fučíka na svazácké konferenci Fučíkova odznaku v Liberci, prosinec 1950 (Foto: zdroj ČTK)

Mocenský tlak KSČ se v padesátých letech neprojevoval pouze přímými represemi politických odpůrců (zatýkání, věznění, tábory nucených prací, popravy), konfiskacemi majetku či rozlišováním obyvatel dle třídního původu (tzv. bývalí lidé). Důležitý prostor mocenského tlaku představovala i kulturní politika a jí odpovídající instituce, především škola, tisk a knižní trh. Jednu z modelových aktivit, jež se měly stát nástrojem ideologické indoktrinace, reprezentuje tzv. Fučíkův odznak neboli fučíkovská akce, čtenářská kampaň zaměřená na výchovu nové, socialistické mládeže.

Akce byla zahájena dle rozhodnutí a směrnic ÚV ČSM (Ústředního výboru Československého svazu mládeže) hned v roce 1949, tedy krátce po vzniku svazu, v němž se pod mocenským tlakem KSČ sloučily všechny dosavadní organizace mládeže. Dle ideologických směrnic ČSM měly být zakládány Fučíkovy kluby a čtenářské kroužky, v nichž se měla mládež četbou vybrané literatury ideově zocelit, získat ten správný světonázor a upevnit svůj kladný vztah k socialismu. Aby zájemce získal Fučíkův odznak, musel se stát členem čtenářského kroužku při místní organizaci ČSM, přečíst jedenáct vybraných knih a zhlédnout pět filmů. Pokud úspěšně složil závěrečnou zkoušku, získal Průkaz nositele Fučíkova odznaku, samozřejmě samotný odznak a navíc se směl honosit čestným titulem „fučíkovec“. Fučíkovská akce souzněla s obdobně zacílenými kulturními kampaněmi, jako byla kupříkladu tzv. jiráskovská akce, zaměřená na masové rozšíření a ideologicky uvědomělou interpretaci Jiráskova díla, či kampaň „Pracující do literatury“, která vyhledávala dělnické spisovatele, aby byl „ozdravěn“ třídní charakter české kultury. Noví autoři měli z řad spisovatelstva vytlačit poslední zbytky zpátečnictví a buržoazních návyků.

Publikace ÚV ČSM z roku 1949 s názvem Jak získám Fučíkův odznak? uvádí v seznamu literatury tři politické knihy (Gottwald mládeži, Ústava 9. května a Lenin, Stalin a Kalinin mládeži) dále Jiráskův román Proti všem, z následujícího seznamu románů si měl čtenář vybrat dva (Fučík: Reportáž psaná na oprátce, Jilemnický: Vítr se vrací, Olbracht: Anna proletářka, Majerová: Siréna, Fučík: V zemi, kde zítra znamená již včera). Dva tituly si měl uchazeč o odznak vybrat i z knih básní (Neruda: Zpěvy páteční, Wolker: Pracujícím, Bezruč: Slezské písně, S.K.Neumann: Výbor – „A hrdý buď“. Následoval jeden ze tří sovětských románů (Fadějev: Mladá garda, Ostrovskij: Jak se kalila ocel, Polevoj: Příběh opravdového člověka). Na závěr měl čtenář prostudovat dva tituly z odborné literatury, jež odpovídala jeho povolání, a shlédnout pět filmů (tři sovětské a dva československé nebo z jiných států sovětského bloku). Tento výběr se sice v průběhu padesátých let mírně pozměňoval, vždy však představoval jednu z autoritativních norem pro definici dobového kánonu literatury. (Jak získám Fučíkův odznak? Praha, Sekretariát ÚV ČSM 1949, s. 7n.)

První zkoušky se konaly na jaře roku 1950, poté vždy čtvrtletně. Čtenář měl při zkoušce přesvědčit komisi o tom, že knihu přečetl a pochopil. Pohovor byl zakončen písní, poté se komise usnesla, kdo bude navržen ÚV ČSM k vyznamenání Fučíkovým odznakem. Držitelé odznaku, kteří sami sebe hrdě nazývali „fučíkovci“, pak tvořili jakousi ideologickou elitu mezi mladými svazáky. Získání odznaku jim otevíralo dveře k dalšímu postupu nejen v rámci aparátu ČSM a KSČ, ale i ve škole či na pracovišti.


Nenalezen žádný článek.