Evaluace a hodnocení žáků

Pedagogická teorie nám říká, že evaluace je proces systematického shromažďování a analýzy informací podle určitých kritérií za účelem dalšího rozhodování. Často se užívá i pojem hodnocení, který ovšem experti vnímají jako proces neřízený, nestrukturovaný, neorganizovaný. V praxi spíše hodnotíme, než evalujeme. Ve školní praxi se ale oba pojmy používají často synonymně a ani my nebudeme v jejich rozlišení zcela důslední. Věříme, že odlišné významy budou srozumitelné z kontextu. Zkoušení a psaní písemek, prověrek a testů patří zpravidla k té méně populární stránce výuky, často je vnímané jako nutné zlo potřebné k získání známek.

Marečku, podejte mi pero! (1976, r. Oldřich Lipský)

Ukázka z populární české komedie ilustruje tradiční způsob hodnocení založeného na známkách. Plha má dvojku. Ale o čem to vypovídá? Dozvěděli se něco jeho rodiče o tom, jak studuje? Co mu jde a a co nejde, jaké jsou jeho silné a slabé stránky? Hodnocení se zde jeví jako ryze formální rituál, který nemá žádný vztah k praxi.

V současnosti převládající konstruktivistický přístup k výuce předpokládá takové způsoby evaluace, které dají žákovi zpětnou vazbu o jeho učebním pokroku. Tento typ hodnocení se nazývá formativní a je založen na představě, že hodnocení není “něco navíc”, co stojí vedle běžné výuky, ale že je integrální součástí vyučování.

V této části webu najdete zahraniční inspirace i příklady dobré praxe z českých škol. Několik případových studií ukazuje, jak definovat hodnotící kritéria pro různé typy učebních úloh, jak hodnotit ústní projev, jak hodnotit práci žáků v projektové výuce nebo jak hodnotit analýzu historického pramene. To všechno jsou dovednosti, které se hodnotí podstatně obtížněji než znalost faktografie, ale právě takovéto typy činností charakterizují moderní výuku dějepisu.

Testy