Dvojí měřítko

  1. Popište chování úřednice pojišťovny Gabalové. Proč dojde v jejím chování ke změně?
  2. Jakým způsobem získává sochař Mára finance? Jak tentokrát přesvědčí pojišťovnu, aby mu vyplatila škodu? Jaké obecné rysy normalizace v tomto příběhu identifikujeme?

Scénka o špachtli a pojistném podvodu by mohla být hereckou etudou ve filmu o jakémkoliv režimu, několik narážek ale mění pointu tak, že dává smysl jen v socialistické realitě. Sochař Bedřich Mára získává finance kvůli pojistným podvodům – nahlásí neexistující škodu a spolupracující zaměstnanci pojišťovny ji proplatí. Tento systém se narušil, když v pojišťovně dojde k personálním změnám a podezřelou pojistnou událost přijde vyšetřovat komisní paní Gabalová. Tato žena by mohla patřit mezi takzvané autoritářské osobnosti, jejichž koncept vytvořili německo-američtí sociologové Max Horkheimer a Theodor Adorno. Autoritářské osobnosti se vyznačují povýšeností nad osobami, které pokládají za podřízené, naopak jsou devótní vůči nadřízeným. Upravená Gabalová se dívá s despektem na bohémskou existenci rodiny Márů a dává to najevo. Všimněte si ale změny výrazu a chování Gabalové, když Alice Márová zmíní státní zakázku. Je zajímavé, že nakonec jméno soudruha, na jehož soše Mára pracuje, nezazní, stačí ale, že řeč se točí kolem významnosti zakázky a „soudruhů“, kteří ji mají na starosti. Gabalová po tomto zjištění velmi rychle vyklízí pole – nevyslovenou informaci rozklíčovala tak, že Mára má vlastně kontakty velmi vysoko a dělat mu nepříjemnosti by mohlo negativně ovlivnit i její kariéru. Horkheimer a Adorno koncept autoritářské společnosti použili k vysvětlení stability nedemokratických režimů – právě na těchto lidech, kteří pouze plní rozkazy shora a dokáží vycítit společenskou situaci, nedemokratické systémy stojí. Scéna tak naznačuje, že kriminální činy se v normalizačním Československu definovaly různě – za co byl řadový občan potrestán (pokud ztratil kontakty ve vyšetřující instituci), to prominentovi prošlo. Tato pravidla ale zůstávala nevyslovená, Márovým stačilo vzbudit dojem, že jsou prominentní režimní umělci, aniž by to museli dokazovat.

Pupendo (2003, r. Jan Hřebejk)

Tvůrčí duo Jan Hřebejk (režie) a Petr Jarchovský (scénář) proslulo autorstvím hořkých komedií z moderní československé historie, které jsou díky své popularitě pro velkou část společnosti akceptovatelnými obrazy této minulosti. Na úspěšné Pelíšky, které vlastně odstartovaly vlnu podobných filmů, navázali autoři kritičtějším filmem Pupendo. Film je zasazen do roku 1984 a vypráví příběh dvou rodin: Márových, umělecké rodiny na okraji společnosti, a Břečkových, ze zištných důvodů loajálních k režimu. Autoři v něm podávají obraz pozdní normalizace jako duchovně vyprázdněné doby, kdy ideologii už nikdo nevěří, chybějí velké ideály a nejdůležitější hodnotou pro protagonisty je dovolená u moře. Tento obraz zpestřují vtipné, dobře vypointované scénky.