„Architektura budoucnosti” jako vzdělávací téma
Text vznikl na základě workshopu, který se uskutečnil 31. 8. 2017 v rámci Letní školy pro učitele. Jeho autoři, Václav Sixta a Michal Kurz, se pokouší překročit navyklý způsob uvažování o architektuře a zaměřují se na hlubší promýšlení metod, kterými bychom mohli téma architektury didakticky uchopit.
Architektura a urbanismus patří k oblastem, které se nás bezprostředním způsobem dotýkají. Spoluvytvářejí prostředí, v němž se každodenně pohybujeme, vnímáme jej a často i hodnotíme (např. fotografováním vybraných míst a sdílením těchto fotografií na sociálních sítích). S konkrétními stavbami či lokalitami si dokážeme spojit osobní zážitky a vzpomínky (rodné město, místa dětských her, cíle turistiky a dovolených), další významy jim mohou být připsány rozhodnutím institucí nebo na základě konsensu většiny společnosti (památková ochrana, role národních symbolů). Historicky významné, umělecky hodnotné nebo vizuálně atraktivní objekty se nezřídka stávají součástí regionálních značek a marketingových strategií propagujících pozitivní „image“ řady měst (Český Krumlov jako renesanční památka UNESCO; Brno jako „mekka" meziválečného funkcionalismu; Mariánský most z roku 1998 jako novodobý symbol Ústí nad Labem). V mediálním prostoru můžeme zaznamenat pravidelné ankety o „nejkrásnější“ nebo naopak „nejošklivější“ tuzemskou stavbu, o osudu mnohých se vedly či stále vedou vášnivé polemiky (Mariánský sloup na Staroměstském náměstí; budova bývalého Transgasu na pražské Vinohradské třídě; obchodní dům Prior v Jihlavě).
Architektura představuje rovněž jeden ze zásadních zdrojů utváření našeho vztahu k minulosti. Výrazným způsobem propojuje racionální a emocionální přístup k dějinám – návštěva barokního zámku nebo procházka panelovým sídlištěm nám vedle sumy konkrétních informací nabízí i možnost bezprostředního fyzického kontaktu a prožitku atmosféry daného místa. Řada na první pohled vzdálených historických témat může tímto způsobem získávat konkrétnější „hmatatelnou“ podobu. Svou technickou a estetickou stránkou architektura vždy názorně vyjadřuje hodnoty a úroveň doby vzniku, vedle toho je schopna nést také širokou škálu významů a konotací, které se mohou v průběhu času proměňovat (jeden a týž objekt je v různých historických obdobích vnímán různě). Promítneme-li si tyto aspekty do kontextu (nejen dějepisného) vzdělávání, můžeme architekturu označit za potenciálně velmi názorný a atraktivní didaktický pramen. Jeho cílenou reflexí mohou studenti získat nejen řadu nových poznatků a metod práce, ale na nejobecnější rovině také motivaci k aktivnějšímu zájmu o prostředí, ve kterém žijí.
Nejobvyklejším způsobem, jakým o architektuře uvažujeme, je rovina subjektivního hodnocení na principu „líbí/nelíbí“. Případný hlubší zájem ovlivněný obecným vzděláním se pak zpravidla orientuje na třídění staveb podle konkrétních pevně stanovených a jasně rozpoznatelných kritérií. Svou vnímavost zaměřujeme na rozlišení funkcí a typů (architektura sakrální nebo světská, obytná, průmyslová, reprezentační), na určení stavebníka a uživatele (architektura šlechtická, církevní, lidová), na identifikaci stavebního slohu a s ním spojený odhad doby vzniku. Podobným způsobem je zaměřena většina pasáží věnovaných architektuře v současných středoškolských učebnicích dějepisu i některé populárně naučné příručky (např. HEROUT, Jaroslav. Slabikář návštěvníků památek. Praha: Národní památkový ústav, Územní odborné pracoviště středních Čech, 2011.).
V našem textu se pokusíme tento navyklý způsob uvažování překročit a zaměříme se na hlubší promýšlení metod, kterými bychom mohli téma architektury didakticky uchopit. Pro tento záměr jsou důležité a relevantní jak samotné stavby, tak i různé typy dobových materiálů spojené s jejich vznikem a prezentací. Fotografie otištěné v knihách a na pohlednicích, články v novinách či odborné texty nám mohou pomoci konkrétní objekt pevněji ukotvit v dobovém kontextu a zprostředkovat škálu rozmanitých významů, které si s jeho výstavbou a fungováním spojovali stavebníci, projektanti, obyvatelé, návštěvníci a další členové společnosti. Jednou z důležitých a zajímavých otázek, které je tímto způsobem možné sledovat, jsou dobové představy budoucnosti.
Protože architektura představuje klíčový nástroj, kterým člověk formuje své životní prostředí, najdeme realistické i fantaskní vize budoucnosti v úvahách architektů takřka odnepaměti (srov. např. severoitalské renesanční město Palmanova postavené v duchu traktátů o ideálním městě na zcela pravidelné urbanistické osnově). Toto spojení zásadně posílila doba osvícenství, kdy v Evropě převládlo pojetí času založené na představě lineárního pokroku: „učíme se z minulosti, abychom rozuměli přítomnosti a mohli pracovat na lepší budoucnosti”. Tento typ uvažování se názorně projevil i v prostředí novodobých měst, která se stala „arénou” pro prezentaci a soutěžení nových idejí a stylů i „laboratoří“ pro uplatňování nových technologií.
Od 20. let 20. století pak mnozí architekti začali zásadně reformovat samotné tradiční představy o tom, jak vypadá nebo by měl vypadat dům, ulice a město (mj. použitím rovných střech a pásových oken, absencí ornamentu na fasádách, usazováním domů do volných ploch zeleně namísto uzavřených bloků; srov. např. brněnskou vilu Tugendhat nebo podobu baťovského Zlína). Podobu architektonických vizí budoucnosti často podmiňovaly - vedle dobové úrovně vědecko-technických poznatků - také utopické úvahy o možnostech reformovat stávající společnost nebo úsilí politických režimů a jejich představitelů o adekvátní sebeprezentaci.
Co je „architektura budoucnosti“?
Termín „architektura budoucnosti”, který ve svém textu používáme, záměrně nevytváří uzavřenou klasifikační škatulku, do níž by bylo možné (tak jako ve zmíněných případech „barokní“ či „lidové“ architektury) zahrnout jednoznačně vymezitelný okruh konkrétních příkladů. Představuje spíše jednu z možných perspektiv, které nám mohou pomoci zaměřit pozornost nejen na vnější formální znaky architektury, ale také na časově proměnlivé významy, které jsou jí v různých dobách připisovány. Mnohé stavby či nerealizované projekty měly podle záměru svých iniciátorů a tvůrců předznamenávat budoucí vývoj a vyjádřit žádoucí hodnoty a kvality, k nimž by stávající společnost měla napříště směřovat. Jiným přisoudila roli „futuristických“ symbolů spíše média či veřejné mínění. Ve všech případech nicméně došlo k tomu, že konkrétní fyzické vlastnosti architektury (její vzhled, tvar, měřítko, technické parametry) byly záměrně či asociativně propojeny s abstraktními obecnými pojmy (budoucnost, pokrok, prosperita ad.).
Samotná „budoucnost” není nijak stabilní kategorií ani neutrálním a bezpříznakovým pojmem. Představy o ní jsou vázány na konkrétní společnost a v průběhu času se mění podobně jako politická uspořádání nebo ekonomické systémy. Když hovoříme o budoucnosti, používáme obvykle celou řadu přívlastků a charakteristik, promítáme do ní rozmanité záměry, ideály, očekávání a žebříčky hodnot. Způsoby, jakými je toto téma uvažováno a znázorňováno (ať už v literatuře, umění, pop/kultuře či architektuře), nám proto mohou napovědět mnohé o myšlenkových horizontech dobové společnosti a jejích elit.
Hlubší didaktická reflexe vzájemného vztahu architektury a budoucnosti otevírá možnost přiblížit studentům dostatečně názorným způsobem (tj. prostřednictvím rozboru konkrétních staveb) důležité, ale poměrně abstraktní pojmy vztahující se ke kategorii času, s nimiž se ve výuce (zejména moderních) dějin často setkávají: historická změna, dis/kontinuita, utopie ad. V širším smyslu můžeme jako vzdělavatelé také zvyšovat vnímavost studentů k tomu, jakou roli sehrávají představy o budoucnosti v různých společnostech včetně té současné.
Příklady konkrétních staveb a pramenů
V následující části se pokusíme naše téma přiblížit na příkladech tří objektů, které vznikly na území někdejšího Československa mezi lety 1948 a 1989. Pojem „architektura budoucnosti“ budeme tedy nadále vztahovat primárně na některé stavby z období socialismu. K tomuto výběru nás vede zejména skutečnost, že právě v ideologii komunistických režimů (včetně toho československého) sehrávalo téma budoucnosti velmi důležitou úlohu, a to v souvislosti s proklamovanou snahou o vybudování ideální a sociálně spravedlivé beztřídní společnosti. Dalším důvodem je vysoká relevance, kterou architektura 2. poloviny 20. století v posledních letech získává v domácích diskuzích a polemikách o povaze soudobých dějin. Zvolené příklady zároveň reprezentují mnohem širší, početně nezanedbatelnou množinu staveb, které spoluurčují podobu naprosté většiny českých měst a obcí – i tato forma „blízkosti“ z nich podle našeho názoru činí vhodný a aktuální námět pro vzdělávání. Každá ze staveb je opatřena stručnou charakteristikou a popisem sady didaktických pramenů obsažených v související galerii.
Naši pozornost budeme nadále věnovat kolektivnímu domu v Litvínově (postaven 1948–1958), hotelu International v Praze-Dejvicích (postaven (1952–1956) a hotelu a televiznímu vysílači na Ještědu (postaven 1966–1973). Všechny tyto stavby získaly v době svého vzniku výjimečné postavení a byly z různých důvodů prezentovány jako symboly spojené s budoucností. Jako výrazné (pozitivní či negativní) ikony je zároveň vnímá i nemalá část současné společnosti.
Kolektivní dům (Koldům) v Litvínově je nejstarší stavbou z této trojice. Byl postaven podle soutěžního návrhu architektů Václava Hilského a Evžena Linharta pro ubytování zaměstnanců tehdejších Stalinových chemických závodů. Původní projekt počítal se souborem sedmi (!) identických domů, realizován byl pouze jediný. Objekt s kapacitou 352 bytů a 1400 obyvatel se stal zásadním technologickým a sociálním experimentem. V nových socioekonomických podmínkách po roce 1945 uskutečňoval starší meziválečnou avantgardní ideu kolektivního bydlení s úspornými byty a širokou škálou sdílených funkcí, které měly nastavit novou (ne-individualistickou) normu mezilidských vztahů, způsobů chování a zejména pracujícím ženám zásadně usnadnit vedení domácnosti. Dům proto obsahoval společné jesle, školku, prádelnu, jídelnu, kadeřnictví, holičství, krejčovství, knihovnu, klubovny, obchod se smíšeným zbožím, dílny, tělocvičnu, ateliéry i přednáškový sál a rekreační plochy na střechách. Vlastní byty disponovaly moderním vybavením (vestavěný nábytek, koupelna, malá kuchyňka s elektrickým sporákem). Konstrukčně smělá stavba svou výškou zároveň ovládla panorama úpatí Krušných hor a názorně tak demonstrovala možnosti soudobé techniky. Již roku 1963 byla zapsána na seznam kulturních památek.
Koldům představuje výjimečné zhmotnění utopické vize, u níž můžeme zároveň sledovat postupné oslabování původního záměru napříč časem až do současnosti (objekt dnes funguje jako normální bytový dům, většina společných prostor již svou původní funkci neplní). Vize budoucnosti, kterou tato stavba reprezentuje, přitom čerpala ze starších předobrazů a nebyla specifická jen pro tzv. východní blok (srov. budovy kolektivního bydlení architekta Le Corbusiera realizované po roce 1945 v Marseille a Západním Berlíně).
Sada dobových pramenů obsahuje: dvojici odborných článků a dokumentární fotografie z časopisu Architektura ČSR (vyd. 1947, 1958 a 1959); snímek z propagační publikace Deset let nového Československa (vyd. 1955); stránku z dětské populárně naučné knihy Letem Československem (vyd. 1960); několik dobových pohlednic (na nichž se Koldům začal objevovat ještě před svým dokončením). Texty přinášíme v původní podobě, nebo formou přepisů vybraných pasáží, které mají usnadnit čtení a interpretaci.
Hotel International v Praze vznikl v 50. letech podle návrhu architekta Františka Jeřábka v rezidenční části Dejvic, vyznačující se již od 1. republiky zvýšenou koncentrací armádních budov a bytů důstojnických rodin. Původně mělo jít o tzv. svobodárnu a hotel Ministerstva národní obrany určený pro sovětské vojenské poradce, již během realizace byl však původní záměr změněn a budova se po dokončení stala standardním mezinárodním hotelem spravovaným společností Čedok. V době vzniku byla prezentována jako první výšková stavba poúnorového Československa (paradoxně umístěná v nevýrazné údolní poloze místní části Podbaba), zařízení hotelu patřilo k nejmodernějším (pokoje se samostatnou koupelnou, kavárna se zimní zahradou v nejvyšším patře věže, vysoký podíl umělecko-řemeslných doplňků). Architektura politicky sledované stavby byla inspirována soudobými sovětskými vzory tzv. socialistického realismu (přísně symetrické uspořádání objektu, stupňovitá věž zakončená pěticípou hvězdou, dekorativní výzdoba fasád i interiérů s historickými i budovatelskými náměty). V roce 2000 byl objekt zapsán na seznam kulturních památek.
International představuje jeden z nejnázornějších příkladů socialistického realismu 50. let u nás a dodnes zůstává široce známým vizuálním symbolem doby svého vzniku; jeho „mluvící” výzdoba nabízí řadu podnětů k interpretaci (kombinace historických námětů s odkazy k „budovatelské” přítomnosti a budoucnosti).
Sada pramenů obsahuje: několik novinových článků z dobového tisku přibližujících výstavbu hotelu (Obrana lidu, Svět práce, Večerní Praha, Lidová demokracie); obálky časopisů Nová Praha a Věda a technika mládeži (1954); dvojici dobových pohlednic; současné snímky několika detailů fasády objektu (sgrafitová výzdoba, kamenný reliéf nad hlavním vchodem znázorňující osvobození Rudou armádou); půdorys objektu (časopis Architektura ČSR, 1957); reklamní letáky společnosti Čedok (zdroj: PETROV, Michal. Retro ČS. 2, Jak jsme si to (u)žili za reálného socialismu. Brno: Jota, 2015.).
Horský hotel a televizní vysílač na Ještědu vznikl na místě starší horské chaty z roku 1905, která v roce 1963 vinou neopatrného rozmrazování vodovodního potrubí vyhořela. V soutěži na novostavbu zvítězil (většinou dobové veřejnosti kriticky přijatý) návrh architekta Karla Hubáčka, který se rozhodl dvojici požadovaných objektů (hotel a vysílač) spojit do jediného. Atypické konstrukční řešení stavby (statik Zdeněk Patrman) i moderní design jejích interiérů příznačně vyjádřily technooptimismus období 60. let, nevylučující v tomto případě soulad s okolním přírodním prostředím. Technicistní vzhled, nezvyklý tvar a umístění jsou schopny takřka automaticky evokovat futuristickou či „kosmickou” tématiku (i skleněná plastika od výtvarníků Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové umístěná ve stěně hlavního schodiště nese příznačný název „Spad meteoritů”). Roku 1969 získal Hubáčkův projekt prestižní Perretovu cenu od Mezinárodní unie architektů. V roce 1998 byl objekt zapsán na seznam kulturních památek.
Ještěd je příkladem stavby, která se již záhy po svém dokončení stala (jako jedna z mála architektur vzniklých v době socialismu) výraznou pozitivní ikonou a tuto pozici si udržuje i v kontextu současné (pop)kultury (zejm. román Jaroslava Rudiše Grandhotel z roku 2006 a stejnojmenný film Davida Ondříčka z téhož roku). Silueta Ještědu je dnes součástí loga města Liberce i Libereckého kraje, stejně jako mnoha regionálních výrobků či akcí.
Sada pramenů obsahuje: soubor zápisů z návštěvní knihy výstavy soutěžních návrhů nového hotelu (zdroj: KŘÍŽEK, Jiří, ed. Ještěd 11x jinak: architektonická soutěž na vysílač a horský hotel na Ještědu v roce 1963 v textech a dokumentech. Liberec 2014.); úryvek a obálku turistického průvodce (vyd. 1979); historickou pohlednici původního hotelu a několik dobových pohlednic novostavby; černobílé fotografie výstavby a schodiště v interiéru (zdroj: JIROUTEK, Jiří, ed. Fenomén Ještěd. Liberec 2005.); snímek sady dobových suvenýrů, které odrážejí popularitu stavby již v období před rokem 1989.
Uvedenou trojici realizovaných staveb doplňuje samostatná sada obsahující vybrané obrazy, které můžeme zařadit do žánru nerealizovaných, utopických a fantastických vizí budoucnosti:
- Několik ilustrací z obálek populárně naučného časopisu Věda a technika mládeži (VTM), který vycházel od roku 1947 (zprvu pod názvem Mladý technik).
- Obálka měsíčníku Socialistického svazu mládeže Pionýr (1955).
- Obálka prvního českého vydání utopického románu Étienna Cabeta Cesta do Ikarie (1840) z roku 1950.
- Přebal naučné knihy pro mládež Technika překonává prostor a čas (vyd. 1955).
- Návrh slovenské architektonické skupiny VAL na olympijské město ve Vysokých Tatrách nazvané Heliopolis.
- Nerealizovaný návrh libereckého architektonického ateliéru SIAL na novou budovu České boudy na Sněžce z roku 1976 (zdroj: MICHL, Jan. Realizace a projekty v současné architektuře. Praha: Odeon, 1978).
- Vize „Kráčejícího města“ (Walking City) britské skupiny Archigram z roku 1964 (zdroj: HRŮZA, Jiří. Města utopistů. Praha: Československý spisovatel, 1967).
- Ilustrace Jaromíra Zápala k dobově populární dětské knize Nikolaje Nosova Neználek ve Slunečním městě (v Československu vyšla poprvé roku 1961), která popisuje dobrodružné příhody malého chlapce a jeho přátel v harmonickém městě budoucnosti.
- Obrazovou část této sady doplňuje několik krátkých tematických citátů z odborné a vědecko-fantastické literatury z 50. a 60. let 20. století (zdroj: ADAMOVIČ, Ivan, ed. a POSPISZYL, Tomáš, ed. Planeta Eden: svět zítřka v socialistickém Československu 1948-1978. Řevnice: Arbor vitae, 2010).
Vzdělávání: jak pracovat s galerií?
Jak tedy „architekturu budoucnosti” vhodně didaktizovat? Obecnější postup, který lze uplatnit u každé z nabízených sad dobových pramenů, můžeme rozdělit do několika fází. Prvním krokem je stanovit si, jakým způsobem je vůbec toto téma v daných materiálech obsaženo a reflektováno. Podle čeho jsme schopni rozpoznat, že před sebou máme vizi budoucnosti? V případě textů může pomoci vyhledávání “klíčových slov” (pokrok, zítřek apod.). U obrazových pramenů se zaměříme na určování prvků, které jsou charakteristické pro vizualizaci budoucnosti (raketa, věž, sklo, kov, hladké povrchy, oblé tvary, otevřený a čistý prostor, rychlá komunikace atd.). Ve druhém kroku si pak definujeme, jaké konkrétní vlastnosti tato budoucnost má: je vzdálená či blízká, dosažitelná či nedosažitelná, nevyhnutelná či otevřená, individuální či kolektivní? Jaké pojmy (přívlastky, atributy) ji charakterizují? Chybí v ní něco (nebo někdo)? V posledním kroku lze pramenům pokládat obecnější otázky týkající se jejich společenského kontextu: Nakolik se v konkrétních vizích budoucnosti odráží doba jejich vzniku? Co se z nich můžeme dozvědět o společnosti, která je vytvořila? Celý proces může uzavřít tvůrčí aktivita v podobě psaní eseje, tvorby koláže či tematické kompozice. V úvahu připadá také možnost hledat a analyzovat představy o budoucnosti přítomné v dnešní společnosti, ať již ve spojitosti s architekturou a urbanismem nebo obecněji v umění, popkultuře, reklamě apod. Jak jsou znázorňovány a jaké motivy v nich hrají ústřední roli?
V případě sady obsahující nerealizované a fantastické vize budoucnosti se nabízí propojení s výtvarnou výchovou či obecně uměleckým vzděláváním (studenti mohou ztvárňovat vlastní představy budoucích domů a měst nebo formou koláží reinterpretovat dobové materiály) a samozřejmě také literaturou (mnoho obrazů budoucnosti vzniklo jako ilustrace k vědecko-fantastickým románům). Studentům pokládejte jednoduché otázky: Podle jakých znaků můžete rozpoznat, že jde o vizi budoucnosti? Jaké konkrétní vizuální prvky a motivy jsou pro zobrazování budoucnosti charakteristické? Jaká tato budoucnost je? Vyjádřete její povahu jednoslovnými přívlastky. Hraje v těchto představách budoucnosti nějakou roli minulost, popř. jaké motivy ji zastupují v obrazech, které máte k dispozici? O čem může vypovídat časté spojení futuristických vizí se žánrem literatury pro děti a mládež? Najdeme podobné vize i v současné popkultuře?
Galerii lze chápat rovněž jako východisko či impulz k šířeji pojaté práci. Objekty a komplexy staveb, jež mohou odrážet dobové představy o pokroku a budoucnosti, najdeme i v řadě dalších měst a obcí, která jsme do našeho výběru nezahrnuli („nová města” Havířov a Most, radniční orloj v Olomouci, hotel Thermal v Karlových Varech, architektura baťovského i socialistického Zlína, věžové domy v Kladně-Rozdělově ad.). Zájem svých studentů o minulost a o veřejný prostor tak můžete vhodně podpořit prostřednictvím společného pátrání po (nejen) poválečné výstavbě nebo neuskutečněných projektech ve vaší čtvrti, obci, městě, regionu. Které z nich a z jakých důvodů by bylo možné označit za „architekturu budoucnosti”? Proveďte inventuru staveb, které přicházejí v úvahu, a pokuste se ve spolupráci s dalšími institucemi (knihovna, muzeum, archiv) najít dokumenty (články v novinách, prezentace v propagačních publikacích apod.), které by osvětlovaly, jaké významy jim byly v minulosti připisovány. Vhodným završením aktivity může být vytvoření tématické mapy, blogu nebo výstavy.
Návrhy konkrétních aktivit
Materiály v jednotlivých sadách jsou záměrně zvoleny tak, aby bylo možné je vzájemně kombinovat, sestavovat do kompozic, hledat mezi nimi rozdíly a podobnosti, sledovat jejich žánrové zařazení či kontext, ve kterém byly publikovány (Pro koho byly určeny?). Pro inspiraci nabízíme konkrétnější příklady jejich didaktického využití. První se týká textů spojených s litvínovským Koldomem: porovnejte texty „Dům společenského bydlení”, „Architektura a převýchova” a text na pohlednici z Litvínova. Každý z textů patří k jinému žánru a také zachycuje jinou perspektivu nahlížení na Kolektivní dům. Text na pohlednici (na jejíž přední straně je zobrazen právě Koldům) je svědectvím obyvatelky této stavby a vede nás k zamyšlení nad tím, jak budova Koldomu ovlivnila způsob života jeho obyvatel. Text „Dům společenského bydlení“ je příkladem odborného textu, který se zabývá tím, jaké požadavky musela splňovat tehdejší architektura; poslední text je politickým proslovem ukazujícím na ideologickou funkci architektury v 50. letech 20. století. Máme zde tedy k dispozici tři perspektivy, které koexistovaly vedle sebe a můžeme se tázat, co nám říkají o názorech a postojích různých skupin tehdejší společnosti. Informace a významy zjištěné z textů můžeme zároveň dokreslit nebo významově provázat s některými z obrazových materiálů v galerii.
Druhou kompozicí, která se nabízí, je srovnání hotelů International a Ještěd. Jde o typově příbuzné stavby, které však vznikly ve dvou různých obdobích; můžeme proto zjišťovat jak rozdíly mezi nimi, tak i případné vnitřní souvislosti a podobnosti. Sled jednotlivých otázek je vhodné vést od vnějšího popisu směrem k hlubší interpretaci.
- Charakterizujte nejprve samotnou architekturu, zaměřte se na její „futuristické“ rysy - všímejte si barev, materiálů, tvarosloví. Napište alespoň pět přídavných nebo podstatných jmen, která danou stavbu vystihují - využijte k tomu fotografie interiéru i stavby jako celku. Jakým způsobem se každý z objektů vztahuje ke svému okolí? Jaký význam má v obou případech volba výrazné vertikální formy? (Vertikální a stupňovité stavby se s představami budoucnosti pojí velmi často - obě stavby lze pro názornost doplnit srovnáním s obrazy “mrakodrapů” z dobových ilustrací vědecko-fantastické literatury - sada Fantazie.)
- Pro detailnější analýzu následně využijte dobové texty, k nimž můžete směřovat sérii podrobnějších otázek typu: Jakou budoucnost měly tyto budovy ve své době představovat? Jakým způsobem byl reflektován jejich praktický nebo symbolický význam pro soudobý pokrok? Je v dobových pramenech nějak přítomna také minulost? Jaká role je jí přisouzena? Jaký postoj zaujímají autoři textů vůči předcházejícímu předválečnému či předúnorovému období? Můžeme zde i přes deklarované negativní vymezování najít nějaké kontinuity? Jaký vztah mezi přítomností, minulostí a budoucností vyjadřují sgrafitové obrazy na fasádě hotelu International? Jaký význam má použití této tradiční renesanční techniky pro výzdobu moderní novostavby?
- Po zrekonstruování dobového kontextu je možné studenty vést i směrem k současné reflexi: Jak se na tyto budovy díváme dnes? V čem a proč se náš pohled na ně ne/změnil?
Příklad hotelu International je možné zařadit také do srovnání s obdobnými stavbami ze zahraničí. Na základě vnější podobnosti mohou studenti dohledat nejen řadu objektů v zemích tzv. východního bloku (např. Palác vědy a kultury ve Varšavě) stavěných po vzoru Sovětského svazu, ale překvapivě také mnohé z mrakodrapů meziválečných Spojených států amerických (např. Manhattan Municipal Building v New Yorku), jimiž se zase inspirovaly (byť nepřiznaně) právě stavby sovětské. Vzájemné srovnání pak přirozeně generuje otázky po ne/specifičnosti a přenositelnosti konkrétních architektonických forem napříč politickými režimy a ideologickými systémy.
Fantastické vize budoucnosti nabízejí pro analýzu řadu vizuálně atraktivních materiálů. Příkladem může být obálka časopisu Věda a technika mládeži z roku 1957 s námětem “Čtyřicet let rozmachu sovětské techniky”. Na jejím základě lze připravit jednoduchou aktivitu. Nejprve studenty vyzveme, aby se pokusili předložený obraz co nejpodrobněji popsat. Jejich úkolem bude označit jednotlivé prvky a doplnit jejich předpokládaný význam. Například: bílá budova s antickým tvaroslovím může symbolizovat muzeum či minulost a kulturu obecně, kombajn zemědělství a výškové stavby zastupují pokročilost stavební technologie, ale také triumf a pozitivní výhled do budoucna. Pokuste se vymyslet pro celý obraz název. Po této úvodní části je možné sestavit předběžný závěr o tom “co obraz zobrazuje” a zároveň navázat na abstraktnější úrovni.
Zaměřit se můžeme na několik témat (je možné vybrat jen jedno společné či zadat větší počet formou práce ve skupinách). Za prvé jde o kontextualizaci obrazu. Zadejte studentům k vyhledání něco o souvislostech obrazu: Co se dělo v československé společnosti v roce 1957, co v Sovětském svazu? Jaké konflikty probíhaly ve světě? Kdo byl Teodor Rotrekl? Prvotní analýzu lze také prohloubit otázkou, jakým způsobem je v obraze přítomná kategorie času. Vyznačte konkrétní prvky, jimiž je na obraze znázorněna minulost, přítomnost a budoucnost. Jakou roli hraje číslovka 40 umístěná na podstavci sochy?
Práci lze uzavřít diskusí nad otázkou, zda by obraz mohl být označen za produkt propagandy - proč ano a proč ne? Tvořivým závěrem může být úkol: upravte (nakreslete znovu, popište v krátkém textu) celý výjev tak, aby byl pro vás osobně přesvědčivou vizí vývoje společnosti za posledních sto (či šedesát, či čtyřicet) let a do blízké budoucnosti. V tomto případě je důležitou součástí celého procesu reflexe obtížnosti takového úkolu. Jeho nesplnění či nenaplnění je vhodné nehodnotit jako chybu, ale spíše jako námět k dalšímu rozvíjení tématu. Nabízí současná společenská debata dostatečnou oporu pro formulování věrohodných obrazů budoucnosti?
V materiálech ke článku přinášíme také odkazy na literaturu, další zdroje potenciálních (zejména obrazových) pramenů, databáze české poválečné architektury a filmy, které pro možnou reflexi tohoto tématu pokládáme za podstatné a inspirativní.
Pokud jste některé z pramenů či námětů vyzkoušeli v praxi, nebo máte tip na vhodný pramen či případovou studii, budeme rádi za vaše podněty. V takovém případě nás kontaktujte na vaclav.sixta@ustrcr.cz.
Tento text vznikl na základě workshopu, který se uskutečnil 31. 8. 2017 v rámci Letní školy pro učitele pořádané ve spolupráci Ústavu pro studium totalitních režimů a Centra současného umění DOX. Na tomto místě bychom rádi poděkovali všem účastníkům za spolupráci a za zpětnou vazbu, kterou nám poskytli.
Václav Sixta (lektor oddělení vzdělávání, Ústav pro studium totalitních režimů) a Michal Kurz (doktorand na Ústavu českých dějin FF UK)
