International: zprávy z dobového tisku

Václav Klement: Naše první věžová stavba, Svět práce 18. 3. 1954:

„Kolektiv projektantů pod vedením ing. arch. Františka Jeřábka byl si vědom veliké odpovědnosti a ze všech svých sil se snažil vyřešit co nejlépe tento náročný úkol, aby věžový dům byl výrazem nové epochy, v níž žijeme. Velkým přínosem mu v tom byly zkušenosti sovětské architektury, které nejednou pomohly. Zvlášť náročné bylo řešení uměleckého zakončení stavby – 85 metrů vysoké věže. To vytvoří symbol našich husitských tradic – kalich – který bude vyroben ze skla. Nad ním pak bude daleko viditelná rudá hvězda.“

Jaroslav Vojtěch: Výšková budova v Praze, Večerní Praha 26. 4. 1955:

„Výzdoba vnější části budovy je střídmá a vkusná. Stěny zdobí pásy hnědočervených sgraffit na béžové omítce. Vysoká okna jsou obohacena malými kovovými zábradlíčky, vyzdobenými pozlacenými lipovými listy. Panebože, slyším čtenáře, pozlacenými lipovými listy! Není to zbytečné? Není, milý čtenáři, neboť pozlacení přijde levněji než pobronzování, které by se muselo každý čtvrt rok obnovovat. A potom, my dnes stavíme tak, aby stavby byly nejen účelné, ale i hezké. A nestavíme jenom pro dnešek. Stavíme do komunismu.“

Václav Klement: Stavíme náš nejvyšší věžový dům, Obrana lidu 21. 2. 1954:

„Po léta byla pražská Juliska jen stínem přepychových vil dejvických boháčů. Hojnosti tu snad nikdy nebylo, spíš nouze a hlad.
V nízkých domcích, roztroušených pod komíny dvou cihelen, žily početné rodiny dělníků. Místnosti byly temné a maličké, strop tak na dosah ruky.
Lidé ze středu města sem raději ani nejezdili za čerstvým vzduchem. Jen smetiště se tu střídala s vyvážkami. To nebylo nijak lákavé.
Na Julisce se dnes často vzpomíná jedné příhody, která se udála v čase, přinášejícím i zdejším obyvatelům víru v lepší a radostnější život.
Bylo to v pětačtyřicátém roce a v Praze ještě seděli fašisté. Na jeden z komínů se vyšplhal František Rajnoch a až na samý jeho vrcholek upevnil rudý prapor. Jak slézal dolů, vytrhával jsednu skobu za druhou, aby nepříteli znemožnil jej sundat.
Rudý prapor vlál nad Juliskou až do dnů vítězství.
A pak se začala naplňovat víra v jejich lepší život, ač zde tehdy ještě stály staré chatrče.

Jednoho dne přišli inženýři...

Začali nad propadlinami a navážkami vyměřovat a často nahlíželi do plánů, které si sebou přinesli. Od této chvíle bylo o Julisce definitivně rozhodnuto; přestane existovat! Zde vyroste náš první věžový dům!
Dvořák, Rožníček, Kořínek a jiní z domků na rozpadnutí zvědavě sledovali práci inženýrů a techniků. Brzy jeden po druhém přišli a nabídli se, že také pomohou.
Koncem léta dvaapadesátého roku se začalo na Julisce se zamními pracemi. Bylo třeba hloubit základy pro příští stavbu, zasypávat propadliny a urovnávat stavební plochu.
Z prvních pomocníků se stali i první zaměstnanci nové stavby. Brzy sem byly dopraveny výkonné stroje: sovětské bygry, buldozery, skrejpry. S neobyčejnou silou se zakously do zeminy.
V chatrčích se začalo hovořit o stěhování. Byly stejně na spadnutí. A stavba s pozemkem počítala.
Rodiny se odsud vkrátku odstěhovaly do jiných, pěkných bytů ve městě. Pak už stavba měla před sebou volno, aby mohla růst.

Vysoko nad Prahou

Stoupali jsme po schodišti stále vzhůru. Zdálo se, že je bez konce. Místy ještě nahrazovala schody dřevěná mříž.
Už v sedmém poschodí pěkně profukovalo. Studený vítr se vtíral za krk i pod kabát. Konec naší cesty však nebyl ani v sedmém, ani v desátém poschodí, ale ještě o šest pater výš.
Všude kolem nás panoval čilý ruch. Tesaři zručně pracovali s pilou i kladívky, jinde instalatéři spojovali potrubí a pomocníci dělnící osekávali betonové sloupy.
Až na střechu, která zdaleka není ještě střechou, protože nad ní ční další konstrukce, jsme se dostali po dlouhém žebříku. Dva tesaři, mladší s čepicí přes uši a druhý s radiovkou, tu spolu žertovali a jejich kladívka v rychlém tempu sbíjela další lešení.
- Tak, tady je vrchol stavby, říká stavbyvedoucí soudruh Stránský, a ukazuje k lešení, které z domnělé střechy vystupuje.
Jsme tedy přesně 65 metrů a 36 centimetrů nad chodníkem. Vrchol budovy je ještě o něco výše - v osmdesáti metrech. Bude ukončen uměleckým zakončením s hvězdou na špici. To však již není dílem stavbařů, ale úkolem celého štábu výtvarníků a umělců, jimž byla svěřena vnější úprava budovy.
Při pohledu z věžové budovy na Prahu, která se pod ní rozložila jako na dlani, jsme spatřili nový a krásný obraz našeho milovaného města. Z mlhavého závoje vystupoval před očima Hrad, Vítkov s památníkem. Tam dole byly vidět Vysočany, Žižkov, Košíře, Vinohrady...
Byla to velkolepá podívaná. Pohled ze stavby budoucnosti...“